Píšu na téma...

Téma týdne: Princ na bílém koni

6. května 2018 v 23:19 | Lindsey
Po dlouhé době mě zaujalo téma týdne... tedy spíš jsem ho po delší době zaznamenala. Nic to však nemění na tom, že je pro mě velmi zajímavé a znovu bych ho mohla aplikovat na svůj život. Nejdříve bych asi začala u zdánlivě nesouvisejících událostí.

Pokud jste již někdy dříve zavítali na můj blog, pak víte, že jsem si prošla určitými psychickými problémy. Těžké deprese, pocit vlastní méněcennosti, bezvýchodnost situace... a tak dále, a tak dále. Prostě jsem si vůbec nevěřila, vyčítala si každou věc, kterou jsem neudělala či naopak udělala, ale (podle sebe) naprosto špatně. V jednu dobu jsem dokonce samu sebe překřtila na "zakletou princeznu" a psala na toto téma smutné a depresivní básně, ve kterých jsem ze sebe dostávala svou bolest. Což mi zůstalo dodnes, ale naštěstí ne ve formě pohádkové postavy. I přesto jsem však toužila po lásce, a to opravdu moc. Možná jsem svým způsobem věřila, že mě dostane z bažiny mých problémů. Jenže se tak nestalo a já protrpěla celou střední. Háček však je, že v té době jsem si vůbec neuvědomovala, že je se mnou něco špatně. Prostě jsem to brala jako normální věc. Zlom však přišel v 21ti letech na vysoké. Konečně mi došlo, že to, co prožívám, není normální. A konečně jsem měla odvahu někomu říct, jak moc vážné mé problémy jsou - kamarádovi, do kterého jsem byla v té době platonicky zamilovaná. A on mi chtěl pomoct. Opravdu. A v mých očích se stal oním princem na bílém koni, který mi měl pomoci zbavit se svých problémů.
Jenže se tak nestalo. Nevím, jak se to stalo, ale zkrátka to skončilo u zapůjčení knihy, která mě sice přiměla se nad některými věcmi zamyslet, ale nikam dál mě neposunula. Přišel konec bakaláře a nejhorší léto mého života. Deprese se prohloubily a stejně i tak pocit bezvýchodnosti situace. To období bych už vážně nikdy nechtěla zažít. Po dvou měsícíh však přišlo spásné oznámení o přijetí na školu a já tak dostala splnit si svůj starý sen - dosažení inženýrského titulu.
S novou školou jsem však přišla o mnoho dosavadních přátel, nikoho ze spolužáků jsem neznala a stejně tak i ze spolubydlících. A poprvé v životě jsem něměla pomocnou berličku v podobě kamarádky, se kterou jsem trávila prakticky každý krok od střední až po vysokou. A tak jsem si sama musela najít správné učebny, sama najít nové přátele a to hlavní - sama si vyřešit své dlouholeté problémy. Konečně jsem se tedy odhodlala k návštěvě psycholožky, která mě tehdy přivedla na přelomovou myšlenku v mém životě a které jsem se snažila držet, když mi bylo nejhůře. Několikatýdenní kurz osobnostního rozvoje byl pak jen završením mé proměny.

A co jsem se tímto zdlouhavým a zdánlivě nesouvisejícím textem vlastně snažila říct? Považujte mě za cynika, ale já na prince na bílém koni nevěřím. Svého současného snoubence jsem poznala přibližně měsíc po výše zmíněných událostech, kdy jsem konečně po letech měla vše sama v sobě vyjasněné. Miluju ho celým svým srdcem, ale to nemění nic na tom, že pro mě mým princem na bílém koni není. Z té věže, ve které jsem jako ona zakletá princezna celé ty roky zavřená seděla, jsem se totiž mohla dostat jen já sama. To já sama jsem k ní musela najít klíč. A právě tam, venku, na svobodě, jsem mohla potkat jeho, člověka, který mě miluje, podporuje a se kterým strávím zbytek svého života. Proto prosím - nečekejte, až vás někdo osvobodí od vašich vlastních problémů - jen vy máte tu moc. A věřte mi - ten pocit svobody, naplnění a vnitřní síly za to stojí :)

Účastníci zájezdu - pouhá fikce či věrné zobrazení reality?

17. září 2017 v 1:03 | Lindsey
Asi každý z nás zná pomalu již zlidovělé narážky na nenávratně zmizelé hnědé podšálky, popřípadě nezapomenutelné hlášky, jako například: "Našli ránoho na pláži... ležel tam jak vyvrženej vorvaň." Ano, mluvím o jednom z nejznámnějších českých filmů - Účastníci zájezdu. Zájezdy Čechů jsou předmětem mnoha parodií, ať už se jedná o knihy, filmy či pouze krátké ukázky. O tom, že ne úplně všechny ty vtípky týkající se slavné české povahy nejsou úplně mimo, jsem se mohla sama přesvědčit minulou sobotu. I já jsem totiž měla po delší době to potěšení vyrazit na výlet za hranice, a to do oblasti Solné komory v Rakousku. Tato destinace pro mě nebyla novinkou, před několika lety jsem ji již navštívila a do jezer se naprosto zamilovala. A tak jsem plna očekávání stepovala s přítelem na smluveném místě již v 5:15 hodin, tedy celých 35 minut před smluveným časem. Po 30 minutách se začaly objevovat první známky toho, že nejsme jediní blázni nevracející se domů po bláznivém pátečním večeru a po 40 minutách čekání jsem se se svým promrzlým zadkem (10 stupňů nad nulou) konečně mohla přesunout do autobusu, a to přímo za pány řidiče, Karla a Karla. Ano, řidiči byli dva, byť ten druhý by se za něj dal považovat pouze s přivřením obou očí a stavem podobným klinickému kóma. Mnohem lepší by bylo přirovnání k pilotu Formule 1, jelikož jeho schopnost stříhat zatáčky byla téměř nadpřirozená. I přesto však nepatřil k tomu nejpozoruhodnějšímu, co mohl zájezd nabídnout. "Paní" průvodkyně jakoby totiž vypadla z Fakjů pane učiteli, a to nikoliv coby obrýlená roztomile neohrabaná naivka, co se nám snaží v marné snaze dostat do hlavy co nejvíce vědomostí. Kdepak. Představovala mnohem zajímavější postavu - striptérku Charlie. Černé upnuté tričko s vykukujícími zády ("Koukej si zakrýt záda nebo ti nastydnou ledviny," řekla by moje babička.), zlatá bundička s laciným nápisem na zádech, zářivě růžové dlouhé gelové nehty a pásek s nápisem "Guess". A tak jsem se odvážně pokusila hádat a vyšlo mi z toho 46. A ne, opravdu to nebyl obvod pasu. Společně s lacinou černou kabelkou zavěšenou na rameni vypadala paní průvodkyně jako vysloužilá děva lehkých mravů, která má nejlepší léta dávno za sebou. Naštěstí tu však byla její o dvacet let mladší verze, která dokázala jméno rodinného podniku napravit, bohužel ne však po stránce inteligence. A tak nám celou cestu zpříjemňovaly popisy míst stažené z Wikipedie prokládané dlouhým tichem a horečným listováním ve zbylých 20ti stránkách, během kterého se snažila najít alespoň nějakou souvislost mezi hromadou vytištěných neseřazených papírů. Třešničkou na dortu pak byla všudypřítomná selfíčka - u jezera, u hory, u hory a jezera... a tak to šlo na každé zastávce. Následná debata s řidičem, jak si lidé neužívají výhled, ale stále fotí a fotí, byla vzhledem k jejím několik destítkám fotek s krajinou v pozadí opravdu vtipná. Vrcholem pak pro mě byl výstup na horu z níž trčela terasa ve tvaru zubu s nádherným výhledem na okolní hory a jezero (Rudolfův zub/špičák... nebo tak nějak). Ihned poté se utvořila fronta čítalající celou naší skupinu a pár dalších Japonců a nastalo zuřivé focení s krajinou, přičemž jediný pohled dolů byl, když se slečna otočila zády, aby měla působivější fotku. A tak jsem si řekla, že když už jsem nahoře, musím být na úplném vrcholu. Stoupla jsem si do fronty, vydržela pětiminutové focení každého z účastníků zájezdu, stoupla si na kraj, koukla dolů a... s úsměvem, bez jediné fotky, odešla. Myslím, že té partě Japonců jsem zlepšila den, protože jejich smích byl zcela nehraný.

Poté následovala cesta dolů a další várka selfie - na hoře, v půlce hory, u vchodu do dolů, pod horou. Ale všechno jsme to zvládli posilněni místní stravou, tedy rybou s bramborami a zeleninovým salátem. Rozhodli jsme se totiž neposlechnout rady zkušenější paní průvodkyně - a sice navštívit místní McDonald, který byl údajně cenově nejvýhodnější volbou. Touto radou přítele nevýslovně urazila a vydržel následující dvě hodiny hudrat s plným břichem. Na závěr pak následovalo selfie před autobusem, zvenčí autobusu s mikrofonem, bez mikrofonu... a mohlo se jet na 15ti minutovou zastávku k poslednímu jezeru, abychom stihli udělat ještě pár fotek... to víte, těch není nikdy dost. Závěr výletu pak zpestřil jeden Karel krásnou tématicky laděnou historkou o zapomenutém Japonci, který v běhu odhazoval veškerá zavazadla, když se snažil dostihnout autobus. Naštěstí si pak jeden z cestujících vzpomněl, že jeden chybí a řidič tak mohl pro nešťastného Japonce docouvat. Druhý Karel se pak dotázal toho prvního, zda jim byly opravdu vráceny všechny hnědé podšálky. A tak byla odstartována Formule 1 a kolem deváté hodiny večerní jsme si opět mohli užívat pachu a smogu velkoměsta.

Nakonec bych ráda dodala, že i přes společnost dvou grácií jsme opravdu měli štěstí na autobus - seděli jsme hned za řidiči a druhý autobus navíc musel kvůli počasí vynechat jednu zastávku, a to zrovna Hallstatt a horu s nádherným výhledem. Celý výlet bych tedy hodnotila pozitivně, místy trochu zábavně a jezera byla opravdu nádherná. Neberte tedy prosím mou kritiku příliš vážně, měla jsem pouze potřebu zachytit ty nejvtipnější momenty z celého zájezdu, což se mi doufám povedlo. V následujícím článku plánuji zveřejnit veškeré fotky, které jsou sice zveřejněny na deviantartu, ale na blogu chybí. Snad se mi povede zveřejnit i střípky ze Solné komory, protože jezera opravdu stála za to a mohu je coby cílovou destinaci jen doporučit :)

Téma týdne: Kdybych tak mohla změnit svůj život

5. srpna 2017 v 22:11 | Lindsey
S mojí četností návštěv blogu se většinou k tématu týdne nikterak nevyjadřuji, maximálně pobaveně zavrtím hlavou při představě, co všechno jsou lidé schopni vymyslet. Tentokrát mne však název zaujal a přiměl mě se zamyslet. Co bych tak asi mohla chtít na svém životě změnit?

Před pár lety bych dokázala sepsat několikastránkový seznam. Před dvěma lety by se ten seznam ztenčil a před rokem by vyšel asi tak na stránku. A dnes? Dnes by to bylo pár řádek. Jenže narozdíl od předchozích let, nyní by nebyl plný vzteku z nenaplněných přání, ale spíše by obsahoval několik plánů do budoucna. Tak kupříkladu svatbu, rodinu, zvíře, vlastní knihu... jediné, co bych si asi opravdu přála změnit, je mít více času na své koníčky, které mimo jiné zahrnují i blog. Nicméně se tím až tak netrápím, časem se to nějak usadí a celkově zlepší. Dobře si pamatuji, jak jsem před několika měsíci smutnila, že se nikam nepodívám, neseženu dobrou práci, slušné bydlení... nyní mám zajímavou a dobře placenou práci, druhý měsíc bydlím s přítelem, častěji jezdíme na výlety a na příští měsíce máme naplánované hned tři zájezdy. Takže... nevěšte hlavu. Bohužel/bohudík má člověk v povaze být věčně nespokojený a chtít stále víc a víc. Někdy je to na škodu, ale není to právě to, co nás pohání jít dál a pracovat na sobě? I přesto si však myslím, že by se měl jednou za čas každý dokázat zastavit a uvědomit si, co všechno má a že je v podstatě šťastný. Není vůbec na škodu chtít víc, ale také je třeba dovolit si polevit a být prostě spokojený. Takže... do toho.
 
 

Reklama