Moje básničky

Are you somethin´ out there?

17. června 2018 v 22:47 | Lindsey
Upřímně... nevím. Nevím, jak mě to napadlo, nevím jak to pojmenovat... prostě nevím. Jediné, co si pamatuji je, jak sedím s kamarádkou, bavíme se o našich snech a najednou datluju do mobilu první slova básně. Zbytek byl dopsán po návratu domů a zůstal zahrabán ve složce rozepsaných. Dnes mám tu "radost" zůstat po delší době doma úplně sama (doslova), a tak chvíli píšu, chvíli odpočívám, chvíli se probírám svými starými rozepsanými články a narazím na tuhle básničku. Popravdě ani tenkrát jsem pro ni neměla přesný název, v titulku stojí pouze část textu písničky, při které došlo k jejímu dopsání - Dance On Our Graves od Paper Route, kdyby to náhodou někoho zajímalo.

Ačkoliv už si na přesně nevybavím důvod, proč tato báseň asi před měsícem vznikla, i dnes s určitostí mohu říci, že je o touze. O touze dosáhnout nebes. Protože přesně tak si začátek vybavuji - vzlet padlého anděla k vrcholu stromů a demonstrace své plné síly, a to jak fyzické, tak i mentální. Protože přesně o tom, je moje první a vysněná povídka/kniha, která je zároveň i mou velikou srdeční záležitostí. Představuje lásku, touhu a zároveň i krutou pravdu, že ne vše v našem životě skončí tak, jak si přejeme. Snad vám tedy tato báseň něco přinese i přes svoji ne zrovna jasnou myšlenku :)

Nebe rve se ve mně
narostou mi křídla
bolest rozpoltí se ve dvě
zlo uvnitř zaseje své sémě.

Nenaplněná touha,
nesplněná cesta,
nejhorší bolestí je poznání.

Stálo to za to?

Tvůj čas je u konce,
plamen věčný byl zažehnut,
bolest proplétá se ve mně,
vzkvétá z popela zlomených snů.

Nepoznaná je cesta, po které kráčíš,
plná bolesti a násilí,
vítej mezi ztracenými dušemi.

Zaslepující konec,
všechny chyby jsou zapomenuty,
ztracená láska zůstane opuštěna
a prašná cesta před tebou.

Protože štěstí na ní nenajdeš.

Zda miluji

3. března 2017 v 23:24 | Lindsey
Tahle... "věc" je poněkud složitější. Ani náhodou se nepodobá mým obvyklým básním, spíše bych řekla písni. Ano, není neobvyklé, že ve své tvorbě nevycházím z hudby, ale vždy moje dílko může fungovat samo o sobě. V tomto případě to ovšem neplatí. Když si to čtu samotné, nedává mi to příliš smysl, nic z toho necítím a ani ta slova či jejich spojení pro mne nic neznamenají a ani se mi nelíbí. Jenže... pak si pustím Est-ce que tu m'aimes? od Maître Gimse a přesně cítím, co jsem se snažila říct. Tuhle písničku jsem slyšela před několika měsíci u přítelovy mamky a již tehdy mne uhranula. Minulý pátek jsem se nudila při 3hodinové přednášce, a tak jsem prostě zapisovala verše, které mi přišly na mysl. Ano, báseň to ani zdálky nepřipomíná, spíš takovou zpověď, ale pro mne je to význam té písně. Francouzsky nerozumím a hrubý význam si pamatuji, ale to je asi tak vše. Proto pro mne bylo tak těžké napsat báseň, jelikož jsem neměla žádné záchytné body, pouze jednu myšlenku a pouze své pocity. Takže... ano. Není to vyloženě báseň, není to vyloženě dobré, ale... je to o pocitech. Zkuste si nasadit sluchátka, vypnout okolní svět a pouze poslouchat píseň a číst text. Pevně doufám, že i ve vás to vyvolá stejně tak silné emoce jako i u mě (pokud tedy neumíte francouzsky).

P. S.: Menší zajímavost: jedná se o moji úplně první báseň, která nebyla podrobena následných korekturám (jedno slovo se nepočítá). Zda to bylo na škodu, záleží už jen na vás.

Šla jsem
a potkala tě,
mám snad odejít?

Kráčím,
ty proti mně,
mám tě snad proto opustit?

Setkali jsme se,
padla jsem ti do náruče,
nedožu odejít.

Měla bych snad?

Řekl jsi, že mám odejít,
ale já zůstávám,
a tak to přetrvá.

Protože jsme to my.

---

Stojím tu osamělý
a prosím tě,
přestože jsi mě opustila,
nemohu tě přestat milovat

Zeptej se jich,
zda tě miluji,
zda tě opravdu miluji,
zda jsem schopen lásky.

Já to tak opravdu cítil,
ale ty jsi to nedokázala přijmout,
proč tě miluji?
Zkrátka tě miluji.

Poklesl jsem,
ale ty jsi mě odmítla,
bojím se,
nebudeš mne milovat.

Stále to tak však cítím,
kráčíš, odmítáš,
ale já zůstávám
a věřím.

Protože já věřím.

Dal jsem ti vše,
svou lásku,
zeptej se, zda tě miluji,
zda opravdu cítím.

----

Já opravdu miloval,
ty jsi odešla,
já čekal
a čekal.

Stále jsem tě miloval a čekal,
zeptej se, zda jsem miloval,
opravdu miloval.

Já čekal, stále čekal,
zeptej se jich,
zda opravdu miluji
a já miluji.

Ale tys odešla a nezbylo nic než prázdno.

Protože touha bolí.

27. října 2015 v 19:48 | Lindsey
Nuže... co k tomu jen říct? Je to něco jiného, než co píši normálně. A to jak stylem, tak i pointou. Inspirací mi byla jistá věc, která se odehrála na konci září. Nic moc významného, ale stále se z toho nedokázala tak úplně vzpamatovat. Asi začínám být s přibývajícím věkem čím dál více sentimentální. A nadržená. (Jsem zkrátka nenapravitelný romantik.)
Musím říct, že se mi tahle "básnička" líbí více než mé předchozí pokusy. Není svázaná mojí představou dokonalé skladby veršů a je opravdu od srdce. A právě o to jde - projevit své emoce skrz tvorbu, když ve skutečnosti se je snažím skrývat. Protože nenaplněná touha bolí.

Takže ty si chceš se mnou hrát?
Není ti pomoci, neb stále se budeš ptát,
soužit a toužit
do skonání světa.

A proč by ne?

Sejdeme se v temnotě svých tužeb,
vypustíme chtíč,
láska soužit nepřestane,
je nám souzeno s ní žít.

Ale proč?

Bolest je věčná,
tak ať za to stojí.
Láska tě spoutá a zničí,
proč si tu bolest neužít?

 
 

Reklama