Leden 2018

Je ze mě máma

19. ledna 2018 v 15:55 | Lindsey
A je to tady - začátek nového roku a bilancování toho starého. 31. prosince nebylo možné spustit facebook, aniž by na nás hned nezačaly vyskakovat všudypřítomné "motivační" statusy přátel - jak byl minulý rok úžasný, změnil jim život a jak další bude ještě úžasnější... zkrátka celý další rok je zalitý sluncem a všichni se milují. A vy tak chtě nechtě začnete bilancovat také a dojdete k závěru, že váš život je zkrátka nudný a ničím zajímavý. Nicméně když jsem začala více přemýšlet, tak jakkoliv kýčovitě to bude znít, i pro mě byl minulý rok zlomový. Úspěšně jsem dokončila školu a mohu se pyšnit vysněným titulem Ing. před jménem. S přítelem jsme se konečně oficiálně sestěhovali do pronajatého bytu bez jakýkoliv spolubydlících. Našla jsem první práci v celkem zajímavé oblasti a oproti mým očekáváním se v ní začínám i určitým způsobem realizovat. Přežila jsem první krizi s přítelem, a to když podnik, ve kterém pracoval byl vytunelován, a on dva a půl měsíce neviděl výplatu... byl to zkrátka těžký konec roku, ale i přesto na něj nevzpomínám ve zlém. Mnoho nám to dalo - především dalšího člena naší malé rodinky. S hrdostí oznamuji, že jsem se před měsícem stala mámou tříměsíčního králíčka - Bobíka. Jiště, někdo by namítl, že se to ani jako mateřství počítat nedá. Je to ale pravda?

Vezměme si kupříkladu dnešek. Konečně po dvou týdnech mám trochu času sama na sebe, jelikož přítel vyrazil na fotbal. A tak jsem si s chutí zašla na kávu, pomalu došla domů... a hned od dveří mě přivítalo zuřivé lomcování mřížemi, jak se náš miláček snažil dostat ven. Po přivítání a asi po desátém ujištění, že opravdu na ten záchod musím jít, jsem konečně přešla od slov k činům. A celou tu dobu mě doprovázelo bouchání klece. Poté jsem přemýšlela, co dělat. Buď můžu psát na blog nebo si číst nebo se najíst - ale se zachovám jako správná máma a nakonec odevzdaně usednu s počítačem na zem, abych mohla své milované dítě hlídat, jelikož Bobík nemůže být ani minutu bez dozoru. Náš miláček totiž strašně rád očichává koš, kouše kabely, leze za ledničku, a to i přes to, že za to už nejmíň desetkrát dostal na zadek. Jenže to má háček - vyložené puzzle přítele. A tak nakonec jste za tu zlou, která ho pomocí jablka po čtvrthodině běhání láká zpátky do klece, jelikož přítel by nepřežil, kdyby mu do puzzlí nabobkoval nebo nedejbože načůral. A tak zbaběle sedím za rohem na posteli, píšu článek a stydím se mu přijít na oči za ten podraz, co jsem mu provedla. A taková já jsem máma. Myslím, že to vypovídá o mnohém a pevně doufám, že z toho jednoho dne vyrostu.

Tímto tedy všem opožděně přeji šťastný nový rok. A teď mě prosím omluvte. Přítel má nový počítač a já pokládám za svoji partnerskou povinnost zku*vit mu účet na youtube.com sledováním Amerika hledá topmodelku.