Účastníci zájezdu - pouhá fikce či věrné zobrazení reality?

17. září 2017 v 1:03 | Lindsey |  Píšu na téma...
Asi každý z nás zná pomalu již zlidovělé narážky na nenávratně zmizelé hnědé podšálky, popřípadě nezapomenutelné hlášky, jako například: "Našli ránoho na pláži... ležel tam jak vyvrženej vorvaň." Ano, mluvím o jednom z nejznámnějších českých filmů - Účastníci zájezdu. Zájezdy Čechů jsou předmětem mnoha parodií, ať už se jedná o knihy, filmy či pouze krátké ukázky. O tom, že ne úplně všechny ty vtípky týkající se slavné české povahy nejsou úplně mimo, jsem se mohla sama přesvědčit minulou sobotu. I já jsem totiž měla po delší době to potěšení vyrazit na výlet za hranice, a to do oblasti Solné komory v Rakousku. Tato destinace pro mě nebyla novinkou, před několika lety jsem ji již navštívila a do jezer se naprosto zamilovala. A tak jsem plna očekávání stepovala s přítelem na smluveném místě již v 5:15 hodin, tedy celých 35 minut před smluveným časem. Po 30 minutách se začaly objevovat první známky toho, že nejsme jediní blázni nevracející se domů po bláznivém pátečním večeru a po 40 minutách čekání jsem se se svým promrzlým zadkem (10 stupňů nad nulou) konečně mohla přesunout do autobusu, a to přímo za pány řidiče, Karla a Karla. Ano, řidiči byli dva, byť ten druhý by se za něj dal považovat pouze s přivřením obou očí a stavem podobným klinickému kóma. Mnohem lepší by bylo přirovnání k pilotu Formule 1, jelikož jeho schopnost stříhat zatáčky byla téměř nadpřirozená. I přesto však nepatřil k tomu nejpozoruhodnějšímu, co mohl zájezd nabídnout. "Paní" průvodkyně jakoby totiž vypadla z Fakjů pane učiteli, a to nikoliv coby obrýlená roztomile neohrabaná naivka, co se nám snaží v marné snaze dostat do hlavy co nejvíce vědomostí. Kdepak. Představovala mnohem zajímavější postavu - striptérku Charlie. Černé upnuté tričko s vykukujícími zády ("Koukej si zakrýt záda nebo ti nastydnou ledviny," řekla by moje babička.), zlatá bundička s laciným nápisem na zádech, zářivě růžové dlouhé gelové nehty a pásek s nápisem "Guess". A tak jsem se odvážně pokusila hádat a vyšlo mi z toho 46. A ne, opravdu to nebyl obvod pasu. Společně s lacinou černou kabelkou zavěšenou na rameni vypadala paní průvodkyně jako vysloužilá děva lehkých mravů, která má nejlepší léta dávno za sebou. Naštěstí tu však byla její o dvacet let mladší verze, která dokázala jméno rodinného podniku napravit, bohužel ne však po stránce inteligence. A tak nám celou cestu zpříjemňovaly popisy míst stažené z Wikipedie prokládané dlouhým tichem a horečným listováním ve zbylých 20ti stránkách, během kterého se snažila najít alespoň nějakou souvislost mezi hromadou vytištěných neseřazených papírů. Třešničkou na dortu pak byla všudypřítomná selfíčka - u jezera, u hory, u hory a jezera... a tak to šlo na každé zastávce. Následná debata s řidičem, jak si lidé neužívají výhled, ale stále fotí a fotí, byla vzhledem k jejím několik destítkám fotek s krajinou v pozadí opravdu vtipná. Vrcholem pak pro mě byl výstup na horu z níž trčela terasa ve tvaru zubu s nádherným výhledem na okolní hory a jezero (Rudolfův zub/špičák... nebo tak nějak). Ihned poté se utvořila fronta čítalající celou naší skupinu a pár dalších Japonců a nastalo zuřivé focení s krajinou, přičemž jediný pohled dolů byl, když se slečna otočila zády, aby měla působivější fotku. A tak jsem si řekla, že když už jsem nahoře, musím být na úplném vrcholu. Stoupla jsem si do fronty, vydržela pětiminutové focení každého z účastníků zájezdu, stoupla si na kraj, koukla dolů a... s úsměvem, bez jediné fotky, odešla. Myslím, že té partě Japonců jsem zlepšila den, protože jejich smích byl zcela nehraný.

Poté následovala cesta dolů a další várka selfie - na hoře, v půlce hory, u vchodu do dolů, pod horou. Ale všechno jsme to zvládli posilněni místní stravou, tedy rybou s bramborami a zeleninovým salátem. Rozhodli jsme se totiž neposlechnout rady zkušenější paní průvodkyně - a sice navštívit místní McDonald, který byl údajně cenově nejvýhodnější volbou. Touto radou přítele nevýslovně urazila a vydržel následující dvě hodiny hudrat s plným břichem. Na závěr pak následovalo selfie před autobusem, zvenčí autobusu s mikrofonem, bez mikrofonu... a mohlo se jet na 15ti minutovou zastávku k poslednímu jezeru, abychom stihli udělat ještě pár fotek... to víte, těch není nikdy dost. Závěr výletu pak zpestřil jeden Karel krásnou tématicky laděnou historkou o zapomenutém Japonci, který v běhu odhazoval veškerá zavazadla, když se snažil dostihnout autobus. Naštěstí si pak jeden z cestujících vzpomněl, že jeden chybí a řidič tak mohl pro nešťastného Japonce docouvat. Druhý Karel se pak dotázal toho prvního, zda jim byly opravdu vráceny všechny hnědé podšálky. A tak byla odstartována Formule 1 a kolem deváté hodiny večerní jsme si opět mohli užívat pachu a smogu velkoměsta.

Nakonec bych ráda dodala, že i přes společnost dvou grácií jsme opravdu měli štěstí na autobus - seděli jsme hned za řidiči a druhý autobus navíc musel kvůli počasí vynechat jednu zastávku, a to zrovna Hallstatt a horu s nádherným výhledem. Celý výlet bych tedy hodnotila pozitivně, místy trochu zábavně a jezera byla opravdu nádherná. Neberte tedy prosím mou kritiku příliš vážně, měla jsem pouze potřebu zachytit ty nejvtipnější momenty z celého zájezdu, což se mi doufám povedlo. V následujícím článku plánuji zveřejnit veškeré fotky, které jsou sice zveřejněny na deviantartu, ale na blogu chybí. Snad se mi povede zveřejnit i střípky ze Solné komory, protože jezera opravdu stála za to a mohu je coby cílovou destinaci jen doporučit :)

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama