DENÍK LUKA CASTELLANA • 5. KAPITOLA

13. listopadu 2016 v 1:55 | Lindsey
Nemůžu si vzpomenout, jak jsme se dostali ven. Můžu jenom předpokládat, že tlaková vlna vyrazila přední dveře a vytlačila nás ven.
Další věc, kterou vím je, že ležím v kruhovém objezdu, kašlu, lapám po dechu a proti mně stojí ohnivá věž burácející do večerní oblohy. Můj krk je v jednom ohni. Moje oči pálí, jako by byly postříkané kyselinou. Hledal jsem Thalii a místo toho se přistihl, jak zírám na bronzovou tvář Medúzy. Vykřikl jsem a nějak v sobě našel dostatek energie na to, abych se postavil a utíkal. Nepřestal jsem, dokud jsem se nekrčil za sochou Roberta E. Leeho.
Jo, já vím. Teď to zní směšně. Ale je zázrak, že jsem nedostal infarkt nebo mě nesrazilo auto. Nakonec mě Thalia dohonila - se svým kopím zpět ve formě slzného plynu a se štítem zmenšeným na stříbrný náramek.
Společně jsme stáli a sledovali, jak budova hoří. Cihly se rozpadaly. Černé závěsy se měnily v útržky červeného ohně. Střecha se zhroutila a kouř stoupal k nebi.
Thalii unikl vzlyk. Slza si brázdila cestu sazemi na její tváři.
"Obětoval se," řekla. "Proč nás zachránil?"
Objal jsem svůj ruksak. Cítil jsem deník a bronzovou dýku uvnitř - jediné pozůstatky života Halcoyna Greena.
Můj hrudník byl stažený, jakoby na něm pořád stála leucrota. Vyčítal jsem Halovi, že je zbabělec, ale nakonec byl statečnější než já. Bohové ho prokleli. Většinu svého života strávil uvězněný s nestvůrami. Bylo by pro něj jednodušší nechat nás zemřít stejně jako všechny ostatní polobohy před námi. A přesto se rozhodl být hrdinou.
Cítil jsem se provinile, že jsem nemohl zachránit starého muže. Přál jsem si, abych si s ním mohl promluvit déle. Co viděl v mé budoucnosti, že ho to tolik vyděsilo?
Tvá rozhodnutí změní svět, varoval mě.
Nelíbilo se mi, jak to zní.
Probral mě jekot sirén.
Život nezletilých uprchlíků nás s Thalií naučil nevěřit policii ani jakékoliv jiné autoritě. Smrtelníci by se mohli vyptávat, možná by nás poslali do pasťáku nebo pěstounské péče. To jsme nemohli dopustit.
"Pojď," pobídl jsem Thalii.
Běželi jsme ulicemi Richmondu, dokud jsme nenarazili na malý park. Umyli jsme se na veřejných záchodcích, jak nejlépe jsme dokázali. Poté jsme leželi, dokud se úplně nesetmělo.
Nemluvili jsme o tom, co se stalo. Toulali jsme se omráčení ulicemi a průmyslovými oblastmi. Neměli jsme žádný plán, už žádnou zářící kozu. Cítili jsme v kostech únavu, ale ani jeden z nás nechtěl spát nebo se zastavit. Chtěl jsem se dostat co nejdál od hořícího domu.
Nebylo to poprvé, co jsme stěží vyvázli naživu, ale nikdy jsme neuspěli na úkor života jiného poloboha. Nemohl jsem se zbavit svého žalu.
Slib, napsal Halcyon Green.
Slibuji, Hale, pomyslel jsem si. Poučím se z vašich chyb. Pokud se ke mně bohové budou někdy chovat tak špatně, budu se bránit.
Dobře, vím, že to zní bláznivě. Ale byl jsem zahořklý a měl jsem vztek. A jestli se to těm chlápkům nahoře na Olympu nelíbí, tak ať. Můžou přijít sem dolů a říct mi to z očí do očí.
Zastavili jsme k odpočinku poblíž starého skladiště. Ve slabém svitu měsíce jsem rozeznal nápis namalovaný po straně červené cihlové budovy: RICHMONDSKÉ HUTĚ. Většina oken byla rozbitá.
Thalia se zachvěla. "Mohli bychom se vrátit do našeho starého tábora," navrhla. "Na řece James. Tam dole máme spoustu zásob."
Apaticky jsem přikývl. Trvalo by nám minimálně jeden den dostat se tam, ale byl to stejně dobrý plán jako každý jiný.
Rozdělil jsem se o svůj šunkový sendvič s Thalií. Jedli jsme v tichosti. Jídlo chutnalo jako karton. Zrovna jsem polykal poslední sousto, když jsem z nedaleké uličky zaslechl slabé kovové cink. Uši mě ihned začaly brnět. Nebyli jsme sami.
"Někdo je nablízku," řekl jsem. "A není to obyčejný smrtelník."
Thalia se napjala. "Jak si můžeš být jistý?"
Neznal jsem odpověď, ale vstal jsem. Vytáhnul jsem Halovu dýka, především kvůli záři božského bronzu. Thalia popadla svoje kopí a povolala Aegis. Tentokrát jsem se poučil dost na to, abych nepohlédl Medúze do tváře, ale její přítomnost mi způsobovala husí kůži. Nevěděl jsem, jestli je tenhle štít skutečný Aegis nebo jen kopie vyrobená pro hrdiny - ale tak jako tak vyzařoval sílu. Pochopil jsem, proč Amaltheia chtěla, aby ho Thalia získala.
Plížili jsme se podél stěny skladiště.
Vydali jsme se do temné uličky, která končila nakládací rampou zaplněnou hromadou starého šrotu.
Ukázal jsem na rampu.
Thalia se zamračila. Zašeptala, "Jsi si jistý?"
Přikývl jsem. "Něco tam dole je. Cítím to."
Právě v té chvíli se ozvalo hlasité řinčení. Pláty vlnitého plechu na rampě se zachvěly. Něco - někdo - byl pod ním.
Plížili jsme se směrem k rampě, dokud jsme nestáli před hromadou kovu. Thalia vytasila kopí. Ukázal jsem jí, aby se držela zpátky. Natáhl jsem se po kusu vlnitého kovu a naznačil, Jeden, dva, tři!
Jakmile jsem zvedl plát plechu, něco proti mně vystartovalo - rozmazaná šmouha flanelu a blond vlasů. Kladivo se řítilo přímo na můj obličej.
Věci se mohly opravdu špatně zvrhnout. Naštěstí byly moje reflexy po letech boje rychlé.
Zakřičel jsem, "Prr!", uskočil před kladivem a poté jsem popadl dívčino zápěstí. Kladivo odletělo smykem přes chodník.
Malá holčička se vzpírala. Nemohlo jí být víc než sedm let.
"Už žádné nestvůry," křičela a kopala mě do nohou. "Jdi pryč!"
"To je v pořádku!" snažil jsem se ze všech sil ji udržet, ale bylo to jako držet divokou kočku. Thalia vypadala příliš ohromeně na to, aby se pohnula. Měla stále připravené kopí a štít.
"Thalie," řekl jsem, "ukliď ten štít! Děsíš ji!"
Thalia rozmrzla. Dotkla se štítu a ten se zmenšil zpět do náramku. Odložila kopí.
"Hej, holčičko," řekla a zněla mnohem něžněji, než jsem ji kdy slyšel. "To je v pořádku. My ti neublížíme. Jsem Thalia. Tohle je Luke."
"Nestvůry!" naříkala.
"Ne," slíbil jsem. Chudinka. Už nebojovala tak tvrdě, ale třásla se jako blázen, jaký z nás měla strach. "Ale víme o nestvůrách," řekl jsem. "Také s nimi bojujeme."
Držel jsem ji, ale nyní spíš kvůli uklidnění, než udržení na uzdě. Nakonec přestala kopat. Byla prochladlá. Pod flanelovým pyžamem byla kost a kůže. Přemýšlel jsem, jak je to dlouho, co tahle malá holčička jedla. Byla dokonce mladší než já, když jsem utekl.
I přes svůj strach na mě pohlédla velkýma očima. Byly překvapivě šedé, krásné a inteligentní. Polobůh - o tom nebylo pochyb. Měl jsem pocit, že je silná - nebo může být, pokud přežije.
"Jsi jako já?" zeptala se stále podezíravě, ale v jejím hlasu zazněla také trocha naděje.
"Jo," slíbil jsem. "Jsme…" Zaváhal jsem. Nebyl jsem si jistý, jestli rozumí tomu, co je nebo jestli někdy slyšela slovo polobůh. Nechtěl jsem ji ještě víc vyděsit. "No, je těžké to vysvětlit, ale bojujeme s nestvůrami. Kde je tvoje rodina?"
Dívčin výraz se změnil na tvrdý a naštvaný. Brada se jí roztřásla. "Moje rodina mě nenávidí. Nechtějí mě. Utekla jsem."
Připadalo mi, jakoby se mi srdce rozpadlo na kusy. V jejím hlase byla taková bolest - povědomá bolest. Pohlédl jsem na Thalii a přímo tam jsme učinili tiché rozhodnutí. Mohli bychom se o to dítě postarat. Po tom, co se stalo s Halcyonem Greenem… no, zdálo se to jako osud. Sledovali jsme, jak pro nás zemřel polobůh. A teď jsme našli tuhle malou holčičku. Bylo to skoro jako druhá šance.
Thalia si klekla vedle mě. Položila ruku na dívčino rameno. "Jak se jmenuješ, holčičko?"
"Annabeth."
Nemohl jsem se ubránit úsměvu. Tohle jméno jsem nikdy předtím neslyšel, ale bylo krásné a zdálo se, že se k ní hodí. "Hezké jméno," řekl jsem jí. "Něco ti řeknu, Annabeth. Jsi pěkně divoká. Mohl by se nám hodit bojovník, jako jsi ty."
Její oči se rozšířily. "Vážně?"
"Fakt," řekl jsem vážně. Pak mě náhle něco napadlo. Sáhl jsem pro Halovu dýku a vytáhl ji zpoza opasku. Ochrání svého vlastníka, řekl Hal. Dostal ji od dívky, kterou zachránil. Nyní nám osud dal šanci zachránit další dívku.
"Jak by se ti líbila opravdová zbraň proti nestvůrám?" zeptal jsem se jí. "Tohle je božský bronz. Funguje mnohem lépe než kladivo."
Annabeth si vzala dýku a s úžasem si ji prohlížela. Já vím… mohlo jí být nanejvýš sedm let. Na co jsem myslel, když jsem jí dával do ruky zbraň? Ale byla polobůh. Musíme se bránit. Héraklés byl jenom dítě, když uškrtil dva hady ve své kolébce. Od svých devíti let jsem o svůj život bojoval tucetkrát. Annabeth se mohla hodit zbraň.
"Nože jsou jenom pro nejstatečnější a nejrychlejší bojovníky," řekl jsem jí. Hlas se mi zadrhl, když jsem si vzpomněl na Hala a na to, jak pro nás zemřel. "Nemají stejnou sílu nebo dosah jako meč, ale dají se snadno ukrýt a mohou ti pomoct najít slabá místa v brnění tvého nepřítele. Vyžaduje to chytrého válečníka, aby mohl používat nůž. Mám pocit, že ty jsi dost chytrá."
Annabeth se na mě zářivě usmála a na okamžik se zdálo, že se všechny mé problémy rozplynuly. Měl jsem pocit, jako bych udělal jednu věc správně. Přísahal jsem sám sobě, že nikdy nedopustím, aby se té dívce něco stalo.
"Jsem chytrá!" řekla.
Thalia se usmála a pocuchala Annabeth ve vlasech. Jenom tak - měli jsme nového společníka.
"Raději bychom měli jít, Annabeth," řekla Thalia. "Máme bezpečný úkryt na řece James. Seženeme ti nějaké oblečení a jídlo."
Úsměv Annabeth povadl. Na chvíli se jí vrátil ten divoký pohled v jejích očích. "Vy… neodvedete mě zpět k mé rodině? Slibujete?"
Spolkl jsem knedlík v krku. Annabeth byla tak mladá, ale tvrdě se poučila stejně jako Thalia a já. Naši rodiče nás zklamali. Bohové byli drsní, krutí a odtažití. Polobohové měli pouze jeden druhého.
Položil jsem Annabeth ruku na rameno. "Teď jsi součástí naší rodiny. A já ti slibuju, že tě nezklamu tak, jako to udělali naše rodiny. Dohodnuto?"
"Dohodnuto!" řekla šťastně a v rukou svírala svou novou dýku.
Thalia zvedla kopí. Souhlasně se na mě usmála. "A teď pojďte. Nemůžeme tady zůstat moc dlouho!"

Takže jsem tady na stráži a píšu do deníku Halcyona Greena - nyní do mého deníku.
Utábořili jsme se v lesích jižně od Richmondu. Zítra zamíříme k řece James, abychom si doplnili zásoby. A potom... já nevím. Pořád přemýšlím o předpovědích Hala Greena. Na hrudi mě tíží zlověstný pocit. V mé budoucnosti je cosi temného. Může to být daleko, ale vyvolává to pocit jako bouře na obzoru zaplňující vzduch. Jen doufám, že budu mít dost síly na to, abych se postaral o své přátele.
Pohlédl jsem na Thalii a Annabeth spící u ohně a byl jsem ohromený tím, jak klidně obě vypadaly. Jestli se mám stát "otcem" téhle party, musím si zasloužit jejich důvěru. Nikdo z nás neměl štěstí se svými otci. Musím být lepší než oni. Může mi být jen čtrnáct, ale to není žádná omluva. Musím udržet svou novou rodinu pohromadě.
Pohlédl jsem k severu. Představil jsem si, jak dlouho by trvalo dostat se odtud do matčina domu ve Westportu v Connecticutu. Přemýšlel jsem, co matka právě dělá. Když jsem odcházel, byla v tak špatném duševním stavu…
Ale nemůžu se cítit provinile kvůli tomu, že jsem ji opustil. Musel jsem. Kdybych někdy svého otce potkal, promluvili bychom si o tom.
Prozatím budu muset přežívat ze dne na den. Budu psát do tohoto deníku, kdykoliv budu mít příležitost, i když pochybuji o tom, že si ho někdy někdo přečte.
Thalia se začíná vrtět. Je na řadě s hlídkou. Páni, bolí mě ruka. Tolik jsem toho nenapsal snad celou věčnost. Raději bych měl jít spát a snad beze snů.

Luke Castellan - prozatím se loučí.


• PŘEKLAD JE MŮJ, PROTO KOPÍRUJTE POUZE SE ZDROJEM •
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama