DENÍK LUKA CASTELLANA • 4. KAPITOLA

13. listopadu 2016 v 1:53 | Lindsey
Hal se zhluboka nadechl a zavřel oči. Jeho sako z hadí kůže se lesklo, jakoby se snažilo svléknout. Přinutil jsem se zůstat v klidu.
Cítil jsem Halův puls v mých prstech - jeden, dva, tři.
Jeho oči se otevřely. Vyškubl ruce z mého sevření a s hrůzou na mě zíral.
"Dobře," pronesl jsem. Místo jazyku jsem měl smirkový papír. "Hádám, že jste neviděl nic dobrého."
Hal se otočil ke svému počítači. Dlouho hleděl na monitor, až jsem myslel, že upadl do transu.
Nakonec napsal, Oheň. Viděl jsem oheň.
Thalia se zamračila. "Oheň? Myslíte dnešek? Pomůže nám?"
Hal nešťastně vzhlédl. Přikývl.
"Je toho víc," naléhal jsem. "Co vás tak vyděsilo?"
Vyhnul se mému pohledu. Zdráhavě napsal, Je těžké být si jistý. Luku, ve tvé budoucnosti jsem také viděl oběť. Volbu. Ale také zradu.
Čekal jsem. Hal to však neupřesnil.
"Zrada," opakovala Thalia. Tón jejího hlasu zněl nebezpečně. "Myslíte, že někdo zradí Luka? Protože Luke by nikdy nikoho nezradil."
Je těžké vidět jeho cestu. Ale pokud přežije dnešek, zradí -
Thalia popadla klávesnici. "Dost! Vylákáte sem polobohy a pak jim vezmete naději svými hroznými předpověďmi? Není divu, že to ostatní vzdali - tak jak jste to vzdal vy. Jste ubohý!"
Hněv zaplál v Halových očích. Nemyslel jsem si, že by to starý muž měl v sobě, ale zvedl se na nohy. Na chvíli jsem obával, že by se mohl vrhnout na Thalii.
"Jen do toho," zavrčela Thalia. "Rozhýbej se, starý muži. Zbyl ti ještě nějaký oheň?"
"Přestaňte!" přikázal jsem. Hal Green ihned ustoupil. Mohl bych přísahat, že se mě teď starý muž bál, ale nechtěl jsem vědět, co viděl ve svých vizích. Ať už mě v budoucnosti čekaly jakékoliv noční můry, nejdříve jsem musel přežít dnešek.
"Oheň," pronesl jsem. "Zmínil jste oheň."
Přikývl a poté rozpřáhl ruce, aby ukázal, že nezná žádné podrobnosti.
Na pozadí mysli se mi tvořil nápad. Oheň. Řecké zbraně. Některé ze zásob, které jsme měly v tomto bytě… jejich seznam jsem zadal do vyhledávače v naději, že se zázračně objeví plán.
"Co je?" zeptala se Thalia. "Tenhle pohled znám. Něco tě napadlo."
"Pusťte mě ke klávesnici." Zasedl jsem k počítači a odklikl vyhledávání.
Článek vyskočil okamžitě.
Thalia mi nakoukla přes rameno. "Luku, to by bylo dokonalé! Ale myslela jsem, že tenhle předmět je pouze legenda."
"Nevím," přiznal jsem. "Jestliže je skutečný, jak ho vyrobíme? Není tady žádný návod."
Hal zaklepal na stůl, aby získal naši pozornost. Tvářil se vzrušeně. Ukázal na svou knihovnu.
"Antické dějiny," řekla Thalia. "Hal má pravdu. Mnoho z nich je opravdu starých. Pravděpodobně obsahují informace, které nejsou na internetu."
Všichni tři jsme se rozběhli k policím. Začali jsme vytahovat knihy. Halova knihovna brzy vypadala, jakoby ji zasáhl hurikán, ale nezdálo se, že by to starého muže zajímalo. Odhazoval tituly a listoval stránkami stejně rychle jako my. Ve skutečnosti bychom bez něj nikdy nenalezli odpověď. Po spoustě marného hledání poklepal na stránku staré knihy vázané v kůži.
Přelétl jsem očima seznam ingrediencí a moje vzrušení rostlo. "To je ono. Návod na řecký oheň."
Jak jsem věděl, že ho mám hledat? Možná mě vedl můj otec Hermés, bůh všeuměl, který to umí s jedy a alchymií. Možná jsem viděl ten návod už někdy předtím a prohledávání bytu ve mně tuto vzpomínku vyvolalo.
Vše, co jsme potřebovali, se nacházelo v místnosti. Viděl jsem všechny přísady, když jsme procházeli zásoby po poražených polobozích: staré pochodně, láhev božského nektaru, alkohol z Halovy lékárničky…
Vlastně bych neměl sepsat celý návod, dokonce ani v tomto deníku. Kdyby na něj někdo narazil a objevil tajemství řeckého ohně… no, nechci být zodpovědný za zničení smrtelného světa.
Došel jsem na konec seznamu. Scházela pouze jedna věc.
"Katalyzátor." Podíval jsem se na Thalii. "Potřebujeme blesk."
Její oči se rozšířily. "Luku, já nemůžu. Naposledy - "
Hal nás zatáhl k počítači a napsal, Dokážete přivolat blesk????
"Občas," přiznala Thalia. "Má to co dělat s Diem. Ale nedokážu to uvnitř. A i kdybychom byli venku, měla bych problém s ovládáním úderu. Naposledy jsem málem zabila Luka."
Při vzpomínce na tu nehodu se mi naježily chlupy v zátylku.
"Bude to v pořádku." Snažil jsem se znít přesvědčivě. "Připravím směs. Až bude hotová, pod počítačem je zásuvka. Můžeš přivolat blesk nad dům a prohnat ho elektrickým vedením."
"A zapálit dům," dodala Thalia.
Hal napsal, To uděláte tak jako tak, pokud uspějete.Uvědomujete si, jak je řecký oheň nebezpečný?
Polkl jsem. "Jo. Je to kouzelný oheň. Čeho se dotkne, to shoří. Nemůžete ho uhasit vodou, hasicím přístrojem nebo ničím dalším. Ale pokud ho dokážeme vyrobit dostatek pro vytvoření něčeho na způsob bomby, a hodíme ho na leucrotu - "
"Tak shoří." Thalia vrhla letmý pohled na starého muže. " Prosím řekněte mi, že ty nestvůry nejsou imunní vůči ohni."
Hal svraštil obočí. Nemyslím si, napsal. Ale řecký oheň promění tuhle místnost v peklo. Rozšíří se po celém domě během několika vteřin.
Pohlédl jsem na prázdnou ohradu. Podle Halových hodin jsme měli zhruba hodinu před západem slunce. Až se mříže zvednou a leucroty zaútočí, mohli bychom mít šanci - pokud bychom nestvůry překvapily výbuchem, pokud bychom se nějak dostali kolem nich a pokračovali dozadu do klece, aniž bychom uhořeli nebo byli sežráni zaživa. Příliš mnoho pokud.
Hlavou se mi honilo tucet různých strategií, ale pořád jsem se musel vracet k tomu, co Hal řekl o oběti. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že neexistuje způsob, jak bychom se odtud dostali všichni tři živí.
"Pojďme vyrobit řecký oheň," řekl jsem. "Potom vymyslíme zbytek."
Thalia a Hal mi pomohli shromáždit všechny věci, které jsme potřebovali. Zapnuli jsme Halův sporák a začali s extrémně nebezpečným vařením. Čas plynul příliš rychle. Leucroty venku na chodbě vrčely a cvakaly čelistmi.
Závěsy na oknech nepropouštěly světlo, ale hodiny prozrazovaly, že nám téměř vypršel čas.
Moje tvář se perlila potem, jak jsem míchal přísady dohromady. Pokaždé, když jsem zamrkal, vybavila se mi Halova slova na monitoru, jako bych je měl vypálená do mozku: Oběť ve tvé budoucnosti. Volba. Ale také zrada.
Co tím myslel? Byl jsem si jistý, že mi neřekl vše. Ale jedna věc byla jistá: Moje budoucnost ho děsila.
Pokoušel jsem se soustředit na svoji práci. Doopravdy jsem nevěděl, co dělám, ale neměl jsem na výběr. Možná na mě Hermés dával pozor a půjčil mi některé ze svých alchymistických znalostí. Nebo jsem měl prostě štěstí. Nakonec jsem měl hrnec plný černé mazlavé hmoty, kterou jsem nalil do staré zavařovací sklenice. Uzavřel jsem víko.
"Tady." Podal jsem sklenici Thalii. "Můžeš to zapálit? Sklo by mělo zabránit výbuchu do té doby, než rozbijeme sklenici."
Thalia nevypadala nadšeně. "Pokusím se. Budu muset odhalit elektrické vedení ve zdi. A na vyvolání blesku budu potřebovat pár minut soustředění. Radši byste měli o kousek ustoupit, v případě že… no, že vybouchnu nebo tak něco."
Popadla šroubovák z Halovy kuchyňské zásuvky, zalezla pod počítačový stůl a začala se šťourat v zásuvce.
Hal zvedl svůj zelený kožený deník. Pokynul mi, abych ho následoval. Vešli jsme do šatníku, kde Hal vytáhl ze saka pero a začal listovat knihou. Viděl jsem stránky a stránky stísněného úhledného písma. Konečně Hal objevil prázdnou stránku a něco naškrábal.
Podal mi knihu.
Zpráva zněla, Luku, chci, aby sis vzal tento deník. Jsou v něm mé předpovědi, poznámky ohledně budoucnosti a názory na to, kde jsem udělal chybu. Myslím, že by ti mohl pomoci.
Zavrtěl jsem hlavou. "Hale, je váš. Nechte si ho."
Vzal si knihu zpět a napsal, Máš důležitou budoucnost. Tvé volby změní svět. Můžeš se poučit z mých chyb, pokračovat v deníku. Mohl by ti pomoct s tvými rozhodnutími.
"Jakými rozhodnutími?" zeptal jsem se. "Co jste viděl, že vás to tolik vyděsilo?"
Jeho pero se dlouho vznášelo nad stránkou. Myslím, že konečně chápu, proč jsem byl proklet, napsal. Apollón měl pravdu. Někdy je opravdu lepší, aby budoucnost zůstala záhadou.
"Hale, vás otec je pitomec. Nezasloužil jste si -"
Hal naléhavě poklepal na stránku. Naškrábal, Jen mi slib, že budeš pokračovat v deníku. Kdybych si své myšlenky začal zaznamenávat dříve, možná bych se vyhnul několika hloupým chybám. A ještě jedna věc -
Založil pero do deníku a odepnul si z opasku dýku z božského bronzu. Nabídl mi ji.
"Nemůžu," řekl jsem. "Tedy vážím si toho, ale jsem spíše typ pro meče. A kromě toho jdete s námi. Tu zbraň budete potřebovat."
Zavrtěl hlavou a vtiskl mi dýku do dlaně. Vrátil se ke psaní: Ta čepel byla dar od dívky, kterou jsem zachránil. Slíbila mi, že bude vždy chránit svého vlastníka.
Hal se roztřeseně nadechl. Musel vědět, jak hořce ironicky ten slib zněl vzhledem k jeho prokletí. Napsal, Dýka nemá stejnou sílu nebo dosah jako meč, ale může být skvělou zbraní ve správných rukou. Budu se cítit lépe s vědomím, že ji máš ty.
Podíval se mi do očí a já konečně pochopil, co plánoval. "Nedělejte to," řekl jsem. "Můžeme to zvládnout všichni." Hal stiskl rty. Napsal, Oba víme, že je to nemožné. Dokážu se dorozumívat s leucrotami. Jsem logickou volbou pro návnadu. Ty a Thalia počkáte ve skříni. Mezitím vlákám nestvůry do koupelny. Získám vám několik vteřin navíc, abyste se dostali k únikovému panelu před tím, než odpálím bombu. Je to jediný způsob, jak získat potřebný čas.
"Ne," řekl jsem.
Ale jeho výraz byl ponurý a odhodlaný. Už nevypadal jako zbabělý starý muž. Vypadal jako polobůh připravený jít ven bojovat.
Nemohl jsem uvěřit tomu, že se nabízí obětovat svůj život kvůli dvěma dětem, které právě potkal, a zejména poté, co protrpěl tolik let. Přesto jsem nepotřeboval pero ani papír, abych poznal na co myslí. Tohle byla jeho šance na vykoupení. Udělá poslední hrdinský kousek a jeho kletba skončí dneškem, jak předpověděl Apollón.
Něco načmáral a podal mi deník. Poslední slovo znělo: Slib.
Zhluboka jsem se nadechl a zaklapl knihu. "Jo. Slibuju."
Hrom otřásl domem. Oba jsme nadskočili. Na druhé straně u počítačového stolu něco zasvištělo. Z počítače stoupal bílý kouř a místnost naplnil pach hořících pneumatik.
Thalia seděla na zemi a usmívala se. Zeď za ní byla zčernalá a plná puchýřů. Elektrická zásuvka byla úplně roztavená, ale zavařovací sklenice s řeckým ohněm nyní zeleně zářila.
"Objednal si někdo kouzelnou bombu?" zeptala se.
Právě v té chvíli hodiny ukázaly 7:03. Mříže výběhu se začaly zvedat a panel vzadu se začal otevírat.
Došel nám čas.

Starý muž napřáhl ruku.
"Thalie," řekl jsem. "Dej Halovi řecký oheň."
Ohlédla se a pohlédla zpět mezi nás. "Ale -"
"On musí." Můj hlas zněl drsněji než normálně. "Pomůže nám utéct."
Když jí došel význam mých slov, její tvář zbledla. "Luku, ne."
Mříže už byly napůl zvednuté. Panel se pomalu otevíral. Červená kopyta si prorážela cestu ven. Uvnitř žlabu leucroty vrčely a cvakaly čelistmi.
"Nemáme čas," varoval jsem ji. "Dělej!"
Hal převzal sklenici s ohněm od Thalie. Věnoval jí statečný úsměv a kývl na mě. Vzpomněl jsem si na poslední slovo, které napsal: Slib.
Popadl jsem jeho deník a dýku a schoval je do kapsy. Poté jsem Thalii zatáhl do šatníku.
O zlomek vteřiny později jsme uslyšeli, jak leucroty vpadly do místnosti. Všechny tři nestvůry syčely, vrčely a šlapaly po nábytku, dychtící po potravě.
"Tady!" zavolal Halův hlas. Jedna z nestvůr musela mluvit za něj, ale jeho slova zněla sebejistě a statečně. "Uvěznil jsem je v koupelně! Pohněte, vy hnusní podvraťáci!"
Bylo divné poslouchat, jak leucrota uráží samu sebe, ale zdálo se, že ten trik funguje. Tvorové uháněli směrem ke koupelně.
Popadl jsem Thalii za ruku. "Teď."
Vyrazili jsme ze skříně a sprintovali k výběhu. Panel uvnitř se už zavíral. Jedna z leucrot překvapeně zavrčela a otočila se, aby nás pronásledovala, ale neodvážil jsem se ohlédnout. Vyškrábali jsme se do klece. Vrhl jsem se k únikovému panelu a zaklínil ho golfovou holí.
"Dělej, dělej, dělej!" ječel jsem.
Thalia protahovala dovnitř, zatímco kovová deska začala ohýbat golfovou hůl.
Z koupelny Halův hlas ječel, "Víte, co to je, vy kříženci z Tartaru? Tohle je vaše poslední jídlo!"
Leucrota přistála na mě. Otočil jsem se a zakřičel, když její kostěné čelisti zacvakly ve vzduchu, kde před chvílí byl můj obličej.
Podařilo se mi jí praštit do čumáku, ale bylo to jako udeřit do pytle s mokrým cementem.
Poté mě něco popadlo za ruku. Thalia mě vtáhla do žlabu. Moje golfová hole praskla a panel se zavřel.
Kovovým potrubím jsme se proplazili do jiné ložnice a klopýtali ke dveřím.
Uslyšel jsem křičet Halcoyna Greena: "Za Apollóna!"
A domem otřásla mohutná exploze.
Vyběhli jsme do hořící chodby. Plameny olizovaly tapety a z koberce stoupal kouř. Dveře Halovy ložnice byly vyrvané z pantů a oheň se valil ven jako lavina, odpařující vše, co jí stojí v cestě.
Dorazili jsme ke schodům. Kouř byl tak hustý, že jsem nedohlédl na jejich konec. Klopýtali jsme a pokašlávali, žár spaloval mé oči a plíce. Dostali jsme se k úpatí schodiště. Začínal jsem si myslet, že to zvládneme ke dveřím, když se na mě vrhla leucrota a srazila mě na záda.
Musela to být ta, co nás pronásledovala do výběhu. Předpokládal jsem, že byla dost daleko od exploze na to, aby přežila počáteční výbuch, a nějak se jí povedlo utéct z ložnice, ačkoliv nevypadala, že by si to nějak užila. Její červená srst byla sežehnutá dočerna. Její špičaté uši byly v plamenech a jedno z jejích zářících rudých očí bylo oteklé.
"Luku!" zakřičela Thalia. Popadla své kopí, které celý den leželo v tanečním sále, a bodla nestvůru do žeber, ale tím ji jenom naštvala.
Zacvakala na ni svými kostěnými čelistmi, zatímco mě držela svým kopytem přišpendleného k zemi. Nemohl jsem se hýbat a věděl jsem, že by mi ta bestie mohla rozdrtit hrudník vyvinutím byť jen nepatrného tlaku.
Oči mě pálily od kouře. Stěží jsem dýchal. Viděl jsem Thalii znovu zkoušet kopí na nestvůru a okem jsem zachytil záblesk kovu - stříbrný náramek.
Konečně mi něco došlo: příběh kozy Amaltheii, která nás sem přivedla. Thalii bylo souzeno najít ten poklad. Patřil dítěti Dia.
"Thalie!" zalapal jsem po dechu. "Ten štít. Jak se jmenoval?"
"Jaký štít?" vykřikla.
"Diův štít!" najednou jsem si vzpomněl. "Aegis. Thalie, ten náramek - má kódové slovo."
Byla to zoufalá domněnka. Díky bohům - nebo díky slepému štěstí - ji Thalia pochopila. Poklepala na náramek, ale tentokrát zaječela, "Aegis!"
Náramek se okamžitě rozvinul do širokého bronzového disku - štít se spletitými vzory vymodelovanými podél okraje. Uprostřed byla jako posmrtná maska vytlačená do kovu tak šeredná tvář, že pokud bych mohl, ihned bych před ní utekl. Odvrátil jsem pohled, ale její obraz se mi vtiskl do mysli - hadí vlasy, upřené oči a ústa s vyceněnými tesáky.
Thalia namířila štít směrem k leucrotě. Nestvůra zakňučela jako štěně, ustupovala a oprostila mě tak od váhy svých kopyt. Skrz kouř jsem sledoval, jak vyděšená leucrota vbíhá přímo do nejbližších závěsů, které se proměnily v lesklé černé jazyky a pohltily nestvůru. Z nestvůry se kouřilo. Začala ječet, "Pomoc!" tuctem hlasů, pravděpodobně hlasy svých posledních obětí, dokud se konečně nerozpadla v temných olejnatých záhybech.
Ležel bych tam omráčený a vyděšený, dokud by se na mě nezřítil planoucí strop, ale Thalia mě popadla za ruku a zaječela, "Dělej!"
Vyrazili jsme k předním dveřím. Přemýšlel jsem, jak je otevřeme, když se lavina ohně vyřinula dolů po schodech a dostihla nás. Budova explodovala.

• PŘEKLAD JE MŮJ, PROTO KOPÍRUJTE POUZE SE ZDROJEM •
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama