DENÍK LUKA CASTELLANA • 3. KAPITOLA

13. listopadu 2016 v 1:51 | Lindsey
Zamračila se. "Mělo by to něco udělat. Jestli mě sem Zeus poslal - "
Hal zatleskal, aby získal naši pozornost. Náhle jeho oči vypadaly skoro stejně šíleně jako jeho vlasy. Divoce gestikuloval, ale netušil jsem, co se nám snažil říct. Nakonec frustrovaně dupnul hadí botou a zavedl nás zpět do hlavního pokoje.
Zasedl ke svému počítači a začal psát. Podíval jsem se na hodiny na stole. Možná, že v tomhle domě běžel čas rychleji nebo je to jen normální, pokud čekáte na smrt, ale už bylo po poledni. Měli jsme za sebou půlku dne.
Hal ukázal na krátký román, který napsal: To jste vy!! Opravdu jste získali poklad!! Nemůžu tomu uvěřit!! Ten trezor byl uzavřen ještě předtím, než jsem se narodil!! Apollón mi řekl, že kletba bude zlomena, až se o trezor přihlásí jeho vlastník!! Pokud patří vám -
Bylo toho víc, s mnoha dalšími vykřičníky, ale než jsem to stačil dočíst, Thalia ho přerušila: "Zadrž. Nikdy předtím jsem neviděla ten náramek. Jak by mohl patřit mně? A pokud má kletba skončit teď, znamená to, že nestvůry jsou pryč?"
Klap, klap, klap, zazněla odpověď z chodby.
Zamračil jsem se na Hala. "Máte svůj hlas zpátky?"
Otevřel ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Svěsil ramena.
"Možná, že Apollón měl na mysli, že vás zachráníme," řekla Thalia.
Hal napsal novou větu: Nebo možná dnes zemřu.
"Děkujeme vám, pane Optimisto," řekl jsem. "Myslel jsem, že znáte budoucnost. Vy nevíte, co se stane?"
Hal odepsal: Nemůžu se podívat. Je to příliš nebezpečné. Vidíte, co se mi stalo, když jsem naposledy použil své schopnosti.
"Jasně," zabručel jsem. "Raději neriskujte. Možná byste si mohl zkazit ten šťastný život, co máte tady."
Věděl jsem, že to bylo hrubé, ale zbabělost starého muže mě rozčilovala. Nechal bohy, aby ho používali jako boxovací pytel příliš dlouho. Nastal čas, aby se začal bránit, nejlépe předtím, než se Thalia a já staneme další potravou leucrot.
Hal sklonil hlavu. Jeho hruď se třásla a já si uvědomil, že potichu pláče.
Thalia na mě vrhla podrážděný pohled. "To je v pořádku, Hale. Ještě to nevzdáváme. Tenhle náramek musí být odpovědí. Musí mít zvláštní moc."
Hal se roztřeseně nadechl. Obrátil se ke své klávesnici a naťukal: Je stříbrný. I kdyby se proměnil ve zbraň, nestvůry nemůže zranit žádný kov.
Thalia se na mě otočila s tichou prosbou v očích jako: Proměň to v užitečný nápad.
Prohlížel jsem si prázdnou ohradu a kovový panel, kterým nestvůry odešly. Pokud se dveře bytu znovu neotevřou a okna byla zakryta lidožravými jedovatými závěsy, ten panel mohl být naší jedinou šancí na útěk. Nemohly jsme použít žádné kovové zbraně. Měl jsem sice lahvičku jedu, ale pokud jsem měl ohledně ní pravdu, pak by zabila každého v místnosti, jakmile by se rozptýlila. Hlavou se mi honil další tucet nápadů, ale rychle jsem je všechny zamítl.
"Budeme muset najít jiný druh zbraně," rozhodl jsem. "Hale, půjčte mi svůj počítač."
Hal se tvářil pochybovačně, ale pustil mě na svoji židli.
Zíral jsem na monitor. Upřímně, nikdy jsem počítače moc nepoužíval. Jak už jsem řekl, technologie přitahovala nestvůry. Ale Hermés byl bohem komunikace, cest a obchodu. Možná to znamenalo, že má nějakou moc nad internetem. Vážně by se mi teď hodil božský zásah Googlu.
"Jen jednou," mumlal jsem k monitoru, "dej mi více času. Ukaž mi, že existuje nějaká světlá stránka toho, být tvým synem."
"Tak co, Luku?" zeptala se Thalia.
"Nic," odpověděl jsem.
Otevřel jsem vyhledávač a začal psát. Vyhledal jsem leucroty a doufal, že objevím nějakou jejich slabinu. Internet o nich téměř nic nevěděl, kromě toho, že jsou to mýtická zvířata a lákají svoji kořist napodobováním lidského hlasu.
Zadal jsem do vyhledávače "řecké zbraně". Našel jsem pár úžasných obrázků mečů, kopí a katapultů, ale pochyboval jsem, že bychom dokázali nestvůry zabít fotkami s nízkým rozlišením. Sepsal jsem seznam věcí, které se nacházely v pokoji - baterky, božský bronz, jed, tyčinky Snickers, golfová hole - v naději, že se vynoří nějaký zázračný recept na paprsek, který by byl smrtelný pro leucroty. Smůla. Napsal jsem "Pomoz mi zabít leucroty". Nebližší výraz byl Pomoz mi vyléčit leukémii.
Hlava mi třeštila. Neměl jsem žádnou představu o tom, jak dlouho jsem hledal, dokud jsem se nepodíval na hodiny: čtyři odpoledne. Jak jen to bylo možné?
Mezitím se Thalia snažila aktivovat svůj nový náramek, ovšem bez úspěchu. Točila jím, poklepávala na něj, třásla s ním, nandala si ho na kotník, mrskla s ním o zeď, házela jím nad hlavou a ječela "Zeus!". Nic se nestalo.
Podívali jsme se na sebe a já věděl, že nám oběma došly nápady. Přemýšlel jsem o tom, co nám Hal Green řekl. Všichni polobohové měli na začátku naději. Všichni měli mnoho plánů na útěk. A nikdo z nich neuspěl.
Nemohl jsem dopustit, aby se to stalo. Thalia a já jsme toho přežili příliš mnoho na to, abychom to teď vzdali. Ale nenapadalo mě nic jiného, co bych mohl udělat pro záchranu svého života (a myslel jsem to doslova).
Přišel Hal a ukázal na klávesnici.
"Jen do toho," řekl jsem sklíčeně.
Vyměnili jsme si místa.
Dochází vám čas, napsal. Pokusím se nahlédnout do budoucnosti.
Thalia se zamračila. "Mám dojem, že jste říkal, že je to příliš nebezpečné."
Na tom nezáleží, napsal Hal. Luke má pravdu. Jsem zbabělý starý muž, ale Apollón mě už nemůže víc potrestat. Možná uvidím něco, co by vám mohlo pomoct. Thalie, podej mi ruce.
Obrátil se k ní.
Thalia zaváhala.
Venku před bytem leucroty zavrčely a škrábaly na dveře. Zněly hladově.
Thalia vklouzla svýma rukama do Halových. Starý muž zavřel oči a soustředil se stejně jako já, když jsem studoval složitý zámek.
Škubl sebou a poté se roztřeseně nadechl. Pohlédl na Thalii s výrazem plným soucitu. Otočil se ke klávesnici a dlouho váhal předtím, než začal psát.
Je vám souzeno přežít dnešek, napsal nakonec.
"To je - to je dobře, ne?" zeptala se. "Proč tedy vypadáte tak smutně?"
Hal hleděl na blikající kurzor. Poté pokračoval: Brzy se obětuješ, abys zachránila své přátele. Vidím věci, které… je těžké popsat. Roky samoty. Budeš stále naživu, ale spát. Změníš se jednou a poté se změníš znovu. Tvoje cesta bude velmi osamělá a smutná. Ale jednoho dne se svojí rodinou znovu shledáš.
Thalia zaťala pěsti. Začala si mumlat něco pro sebe a přecházela po místnosti. Nakonec udeřila pěstí do police. "To nedává žádný smysl. Obětuji se, ale budu žít. Změním se, usnu? Tomu říkáš budoucnost? Já - já dokonce ani nemám rodinu. Jenom mámu, ale nikdy se nehodlám vrátit domů."
Hal našpulil rty. Omlouvám se. Nijak neovládám to, co vidím. Ale neměl jsem na mysli tvoji matku.
Thalia téměř zacouvala do závěsů. Naštěstí se včas zarazila, ale vypadala, že má závrať, jakoby právě vystoupila z horské dráhy.
"Thalie?" zeptal jsem se tak jemně, jak jsem dokázal. "Ty víš, o čem mluví?"
Pohlédla na mě koutkem oka. Nechápal jsem, proč vypadala tak nervózně. Věděl jsem, že nerada mluví o svém předchozím životě v L. A., ale řekla mi, že je jedináček a nikdy se nezmínila o dalších příbuzných, kromě její matky.
"To nic není," řekla nakonec. "Zapomeň na to. Hal už vyšel ze cviku."
Byl jsem si jistý, že ani sama Thalia tomu nevěří.
"Hale," oslovil jsem ho. "musí toho být víc. Řekl jste nám, že Thalia přežije. Jak? Viděl jste náramek? Nebo kozu? Potřebujeme něco, co by nám pomohlo."
Smutně zavrtěl hlavou. Nic o náramku jsem neviděl. Omlouvám se. Vím něco málo o Amaltheie, ale pochybuji, že by to pomohlo. Ta koza se starala o Dia, když byl ještě dítě. Později ji Zeus zabil a její kůži použil k vytvoření svého ochranného štítu - Aegisu.
Poškrábal jsem se na bradě. Byl jsem si jistý, že se jedná o příběh, na který jsem se snažil si předtím vzpomenout. Zdálo se to důležité, ačkoliv jsem nemohl přijít na to proč. "Takže Zeus zabil svoji vlastní kozí matku. Typický bůh. Thalie, nevíš něco o štítu?"
S úlevou přikývla, vděčná za změnu tématu. "Athéna na něm vytvořila hlavu Medúzy a pokryla ho božským bronzem. Ona a Zeus se o něj střídali v boji. Štít měl zastrašit jejich nepřátele."
Nevěděl jsem, jak by tato informace mohla pomoct. Koza Amaltheia očividně znovu oživla. To se s mýtickými nestvůrami stává často - znovu povstanou z propasti Tartaru. Ale proč nás Amaltheia zavedla sem?
V hlavě se mi vynořil špatný nápad. Pokud by mě Zeus stáhl z kůže, rozhodně bych netoužil mu víckrát pomoct. Vlastně bych se chtěl pomstít jeho dětem. Možná právě proto nás Amaltheia zavedla do domu.
Hal Green natáhl ruce směrem ke mně. Jeho zachmuřený výraz mi napověděl, že jsem na řadě s věštěním.
Zaplavila mě vlna strachu. Po vyslechnutí Thaliiny budoucnosti jsem nechtěl znát tu svou. Co když přežila ona a já ne? Co když jsme přežili oba dva, ale Thalia se někde během cesty obětovala, aby mě zachránila, jak zmínil Hal? To bych nesnesl.
"Nedělej to Luku," řekla hořce Thalia. "Bohové měli pravdu. Halovy předpovědi nikomu nepomohou."
Starý muž zamrkal slzícíma očima. Jeho ruce byly tak křehké, až bylo těžko uvěřitelné, že jeho žilami protéká krev nesmrtelného boha. Řekl, že jeho kletba dnes tak či onak skončí. Už předvídal Thaliino přežití. Pokud v mé budoucnosti může uvidět něco, co by pomohlo, musím to zkusit.
Podal jsem mu ruce.

• PŘEKLAD JE MŮJ, PROTO KOPÍRUJTE POUZE SE ZDROJEM •
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama