DENÍK LUKA CASTELLANA • 2. KAPITOLA

13. listopadu 2016 v 1:47 | Lindsey
Stvoření za námi opakovala jeho slova: "Vlevo! Pospěšte si!"
Možná ti tvorové jenom napodobovali jako papoušci. Nebo možná ten hlas před námi taky patřil nestvůře. I přes to, něco na mužově tónu znělo skutečně. Zněl osaměle a nešťastně, jako rukojmí.
"Musíme mu pomoct," oznámila mi Thalia, jakoby četla moje myšlenky.
"Jo," souhlasil jsem.
Vyrazili jsme vpřed. Chodba čím dál víc zchátralá - tapety se odlupovaly jako kůra stromů, svítící nástěnné svícny byly rozmlácené na kousky. Koberec byl roztrhaný na cucky a pokrytý kostmi. Světlo pronikalo zpod posledních dveří nalevo.
Bušení kopyt za námi sílilo.
Doběhli jsme ke dveřím a pokusil jsem se je vyrazit, ale dveře se otevřely samy. Společně s Thalií jsme vpadli dovnitř a skončili s obličejem přitisknutým ke koberci.
Dveře se zabouchly.
Ta stvoření venku frustrovaně vrčela a škrábala po zdech.
"Ahoj," ozval se mužský hlas, tentokrát mnohem blíž. "Velice se omlouvám."
Hlava se mi motala. Zdálo se mi, že jsem ho zaslechl po své levici, ale když jsem vzhlédl, stál přímo před námi.
Měl na sobě boty z hadí kůže a strakatý zeleno-hnědý oblek, který mohl být vyrobený ze stejného materiálu. Byl vysoký a vyzáblý s šedými vlasy, které měl téměř stejně rozčepýřené jako Thalia. Vypadal jako velmi starý, nemocný a módně oblečený Einstein.
Měl svěšená ramena. Jeho smutné zelené oči byly zdůrazněné kruhy pod nimi. Kdysi mohl být hezký, ale kůže na tváři mu visela, jakoby byl zčásti vyfouknutý.
Jeho pokoj byl zařízen jako podkrovní byt. Na rozdíl od zbytku domu byl v poměrně dobrém stavu. U protější stěny byla manželská postel, stůl s počítačem a okno zatažené tmavými závěsy, stejnými jako v přízemí. Podél pravé stěny stála knihovna, malý kuchyňský kout a dvoje dveře - jedny vedly do koupelny, druhé do velkého šatníku.
"Ehm, Luku," ozvala se Thalia.
Ukázala nalevo.
Srdce mi málem vyskočilo z hrudi.
Po levé straně místnosti stála řada železných tyčí jako ve vězeňské cele. Uvnitř byla ta nejděsivější zoo výstava, jakou jsem kdy viděl. Na štěrkové podlaze byly poházené kosti a kusy brnění. Klecí se plížila nestvůra se lvím tělem a rezavě-červenou srstí. Místo tlap měla kopyta jako kůň a mrskala ocasem kolem sebe jako bičem. Její hlava byla směsicí koně a vlka - se špičatýma ušima, protáhlým čumákem a černými rty, které byly znepokojivě podobné lidským.
Nestvůra zavrčela. Na chvíli jsem si pomyslel, že nosí jeden z těch chráničů zubů, jaké používají boxeři. Místo zubů měla dvě pevné zubní protézy z kosti, které měly tvar podkovy. Když vyštěkla, kostní náhrada vydávala nepříjemné klap, klap, klap, které jsem slyšel v přízemí.
Nestvůra upřela svoje rudě zářící oči na mě. Sliny kapaly z jejího podivného kostnatého hřbetu. Chtěl jsem utéct, ale nebylo kam. Stále jsem slyšel ostatní tvory - nejméně dva - vrčet na chodbě.
Thalia mi pomohla na nohy. Chytil jsem ji za ruku a pohlédl na starého muže.
"Kdo jste?" zeptal jsem se. "Co je zač ta věc v kleci?"
Starý muž se zašklebil. Jeho výraz byl tak plný utrpení, až jsem si pomyslel, že možná pláče. Otevřel ústa, ale když promluvil, slova nevyšla z něho.
Jako nějaký děsivý břichomluvecký kousek, nestvůra promluvila místo něho, hlasem starého muže: "Jmenuji se Halcyon Green. Velice se omlouvám, ale jste v kleci. Byli jste vylákáni, abyste zde zemřeli."
Thaliino kopí jsme nechali v přízemí, a tak nám zbyla jen jedna zbraň - moje golfová hůl. Výhružně jsem jí zamával na starého muže, ale ten nedělal žádné výhrůžné pohyby. Vypadal tak žalostně a sklíčeně, že jsem se nemohl přimět k tomu, abych ho udeřil.
"M-měl byste to lépe vysvětlit," vykoktal jsem. "Proč - jak - co…?"
Jak můžete sami potvrdit, se slovy mi to jde dobře.
Za mřížemi nestvůra cvakla svými kostěnými čelistmi.
"Chápu váš zmatek," řekla hlasem starého muže. Její soucitný tón se nehodil k vražedné záři v jejích očích.
"Tvor, kterého zde vidíte, je leucrota. Má talent na napodobování lidského hlasu. Tak láká svoji kořist."
Podíval jsem se zpátky z muže na nestvůru. "Ale… ten hlas je váš? Myslím, chlápek v obleku z hadí kůže - slyším to, co chce říct?"
"Máš pravdu." Leucrota si ztěžka povzdechla. "Jsem, jak jsi řekl, chlápek v obleku z hadí kůže. To je mé prokletí. Jmenuji se Halcyon Green, syn Apollóna.
Thalia klopýtla dozadu. "Vy jste polobůh? Ale jste tak - "
"Starý?" zeptala se leucrota. Muž, Halcyon Green, si prohlížel svoje ruce poseté jaterními skvrnami, jakoby nemohl uvěřit, že jsou jeho. "Ano, jsem."
Rozuměl jsem Thaliinu překvapení. Na našich cestách jsme potkali několik dalších polobohů - někteří byli přátelští, jiní až tolik ne. Ale všichni byli děti tak jako my. Naše životy byly tak nebezpečné, že jsme si s Thalií mysleli, že je nepravděpodobné, aby žil polobůh dost dlouho na to, aby se stal dospělým. Přesto byl Halcyon Green starý minimálně šedesát let.
"Jak dlouho tady jste?" zeptal jsem se.
Halcyon lhostejně pokrčil rameny. Nestvůra promluvila za něj: "Už jsem to přestal počítat. Desetiletí? Protože můj otec je bohem věštců, narodil jsem se prokletý - dokážu vidět budoucnost. Apollón mě varoval, abych to držel v tajnosti. Řekl mi, že bych nikdy neměl mluvit o tom, co jsem viděl, protože bych mohl naštvat bohy. Ale před mnoha lety… prostě jsem musel zasáhnout. Potkal jsem mladou dívku, které bylo souzeno nešťastnou náhodou zemřít. Zachránil jsem jí život, když jsem jí prozradil budoucnost."
Snažil jsem se soustředit na toho starého muže, ale bylo těžké nezírat na ústa nestvůry - ty černé rty, slintající kostěné čelisti.
"Já to nechápu…" přinutil jsem se podívat Halcyonovi do očí. "Udělal jste něco dobrého. Proč by to mělo naštvat bohy?"
"Nemají rádi smrtelníky, kteří zasahují do osudu," řekla leucrota. "Otec mě proklel. Přinutil mě nosit tyhle šaty, kůži Pýthóna, který kdysi střežil Orákulum z Delf, jako připomínku toho, že nejsem věštec. Vzal mi můj hlas a zavřel mě v tomhle domě, mém domě z dětství. Poté sem bohové poslali leucroty, aby mě hlídali. Obvykle pouze napodobují lidskou řeč, ale tahle je propojena s mými myšlenkami. Mluví místo mě. Drží mě naživu jako návnadu, aby přilákali další polobohy. Byl to Apollónovův způsob, jak mi navždy připomenout, že můj hlas jenom vede ostatní vstříc jejich záhubě."
Rozzlobená měděná chuť naplnila moje ústa. Už jsem věděl, že bohové mohou být krutí. Můj otec flákač mě ignoroval čtrnáct let. Ale kletba Halcyona Greena byla prostě špatná. Byla zlá.
"Měl byste se bránit," řekl jsem. "Tohle si nezasloužíte. Utečte. Zabijte nestvůry. Pomůžeme vám."
"Má pravdu," potvrdila Thalie. "Tohle je Luke, mimochodem. Já jsem Thalia. Bojovali jsme se se spoustou nestvůr. Musí být něco, co můžeme udělat, Halcyone."
"Říkejte mi Hal," řekla leucrota. Starý muž sklíčeně zavrtěl hlavou. "Ale vy tomu nerozumíte. Nejste první, kdo sem přišel. Obávám se, že všichni polobohové si myslí, že existuje naděje, když poprvé vejdou. Občas se jim pokusím pomoct. Nikdy to nefunguje. Okna jsou hlídána smrtícími závěsy - "
"Všimla jsem si," zamumlala Thalia.
" - a dveře jsou dobře začarované. Pustí tě dovnitř, ale ne ven."
"Tak na to se podíváme." Otočil jsem se a přitiskl ruku na zámek. Soustředil jsem se, až mi kapky potu stékaly dolů po krku, ale nic se nestalo. Moje síla mi byla k ničemu.
"Říkal jsem to," ozvala se hořce leucrota. "Nikdo z nás nemůže odejít. Boj s nestvůrami je beznadějný. Nemůžou být zraněny žádným kovem, který je známý bohům nebo lidem."
Aby dokázal svoji pravdu, starý muž odhrnul kraj svého hadího saka a odhalil dýku na jeho opasku. Vytasil zle vyhlížející čepel z božského bronzu a přistoupil k cele nestvůry.
Leucrota na něj zavrčela. Hal zabodnul nůž mezi tyče, přímo do hlavy nestvůry. Normálně by se nestvůra rozpadla po jediném zásahu božským bronzem. Čepel se však prostě odrazila od čumáku leucroty a nezanechala žádnou stopu. Leucrota vykopla kopyty proti tyčím a Hal ustoupil.
"Vidíte?" řekla nestvůra místo Hala.
"Takže to prostě vzdáte?" dožadovala se Thalia. "Pomůžete nestvůrám nás přilákat a počkáte, až nás zabijí?"
Hal zasunul dýku. "Omlouvám se, moje drahá, ale nemám příliš na vybranou. Jsem zde také uvězněn. Jestli nebudu spolupracovat, ty nestvůry mě nechají vyhladovět. Nestvůry vás mohli zabít v okamžiku, kdy jste vstoupili do tohoto domu, ale používají mě, abych vás nalákat nahoru. Na chvíli mi umožňují vaši společnost. Usnadňuje mi to moji samotu. A potom… no, nestvůry rády jedí při západu slunce. Dnes nastane v 7:03." Ukázal na digitální hodiny na stole, kde stálo 10:34 dopoledne. "Poté, co budete pryč, já - budu žít z čehokoliv, co jste přinesli." Podíval se hladově na můj batoh a mě přejel mráz po zádech.
"Jste stejně zlý jako ty nestvůry," prohlásil jsem.
Starý muž sebou trhl. Bylo mi jedno, jestli jsem ranil jeho city. V batohu jsem měl dvě tyčinky Snickers, šunkový sendvič, lahev vody a prázdnou lahev od nektaru. Nechtěl jsem zemřít kvůli tomu.
"Děláte dobře, když mě nenávidíte," řekla leucrota Halovým hlasem, "ale nemůžu vás zachránit. Při západu slunce se tyče zvednou. Nestvůry vás odvlečou pryč a zabijí. Není úniku."
Uvnitř, v ohradě nestvůry, se otevřel čtvercový panel na zadní stěně. Toho panelu jsem si předtím ani nevšiml, ale musel vést do další místnosti. Další dvě leucroty vkráčely do klece. Všechny tři upřely své rudě zářící oči na mě a jejich kostěné náhrady praskaly očekáváním.
Uvažoval jsem nad tím, jak ty nestvůry můžou jíst s tak podivnými ústy. Jako kdyby odpovídala na moji nevyřčenou otázku, leucrota zvedla do tlamy starý kus brnění. Náprsní krunýř z božského bronzu vypadal dost silný na to, aby odolal útoku oštěpem, ale leucrota ostře zaútočila silou svěráku a vykousla do kovu díru ve tvaru koňské podkovy.
"Jak vidíte," řekla jiná leucrota Halovým hlasem, "tyto nestvůry jsou pozoruhodně silné."
Moje nohy byly cítit jako promáčené špagety. Thaliiny prsty se mi zaryly do ruky.
"Pošlete je pryč," zaprosila. "Hale, můžete je přinutit odejít?"
Starý muž se zamračil. První nestvůra řekla: "Pokud to udělám, nebudeme spolu moct komunikovat."
Druhá nestvůra se toho chytila stejným hlasem: "Kromě toho jakýkoliv únikový plán, na který myslíte, už předtím někdo zkusil."
Třetí nestvůra dodala: "Soukromé rozhovory nemají žádný smysl."
Thalia neklidně přecházela, stejně jako nestvůry. "Vědí, co říkají? Myslím, jenom mluví nebo rozumí slovům?"
První leucrota začala pronikavě kňučet. Poté napodobila Thaliin hlas: "Rozumí slovům?"
Zvedl se mi žaludek. Ta nestvůra dokonale napodobila Thalii. Kdybych ten hlas slyšel ve tmě, volající o pomoc, běžel bych přímo k němu.
Druhá nestvůra promluvila za Hala: "Ti tvorové jsou inteligentní, stejně jako psi. Rozumí emocím a několika základním frázím. Dokážou přilákat svoji oběť pláčem a výkřiky, jako například "Pomoc!" Nejsem si ale jistý, nakolik doopravdy rozumí lidské řeči. Na tom nezáleží. Nemůžete je oklamat."
"Pošlete je pryč," řekl jsem. "Máte počítač. Napište, co chcete říct. Pokud zemřeme při západu slunce, nechci, aby na mě ty věci zíraly celý den."
Hal zaváhal. Poté se otočil na nestvůry a v tichosti na ně upřeně hleděl. Po chvíli, leucroty zavrčely. Opustily ohradu a zadní panel se za nimi zavřel.
Hal na mě pohlédl. Rozpřáhl ruce, jakoby se omlouval nebo se na něco ptal.
"Luku," ozvala se úzkostlivě Thalia, "máš plán?"
"Ještě ne," přiznal jsem. "Ale raději bychom měli přijít s jedním do západu slunce."

Byl to zvláštní pocit, čekat na smrt. Normálně, když jsme s Thalií bojovali s nestvůrami, měli jsme asi tak dvě vteřiny na to, abychom vymysleli plán. Hrozba byla bezprostřední. Žili jsme nebo zemřeli okamžitě. Teď jsme uvězněni v pokoji na celý den, nemůžeme nic dělat a víme, že při západu slunce se dveře klece zvednou a my budeme ušlapáni k smrti a roztrháni nestvůrami, které nemohou být zabity žádnou zbraní. A potom mi Halcyon Green sní moje tyčinky Snickers.
To napětí bylo skoro horší než útok.
Část mě byla v pokušení vyřadit starého muže ze hry golfovou holí a nakrmit jím závěsy. Potom by alespoň nemohl pomáhat nestvůrám nalákat další polobohy k jejich smrti. Ale nemohl jsem se přinutit to udělat. Hal byl tak slabý a ubohý. Kromě toho, ta kletba nebyla jeho chyba. Byl po desetiletí vězněn v tomhle pokoji, donucen být závislý na těch nestvůrách kvůli jeho hlasu a přežití, donucen sledovat umírat ostatní polobohy, a to vše jenom proto, že zachránil život dívce. Co je to za spravedlnost?
Byl jsem pořád na Hala naštvaný kvůli tomu, že nás sem nalákal, ale chápal jsem, proč po tolika letech ztratil naději. Pokud si někdo zasloužil golfovou holí po hlavě, byl to Apollón - a všichni ostatní rodiče, flákači, z Olympu, když na to přijde.
Prošli jsme zásoby v Halově vězeňském bytě. Knihovny byly nacpané vším možným, od dávné historie až po thrillery.
Můžete si přečíst cokoliv, napsal Hal na svém počítači. Jenom ne prosím můj deník. Je to osobní.
Ochranitelsky položil ruku na otlučenou zelenou knihu vázanou v kůži, která ležela vedle klávesnice.
"Žádný problém," řekl jsem. Pochyboval jsem, že by nám některá z těch knih mohla pomoci a nedokázal jsem si představit, že by Hal napsal něco zajímavého do svého deníku o tom, jak je zaseknutý v tomto pokoji po většinu svého života.
Ukázal nám internetový prohlížeč na počítači. Super. Můžeme si objednat pizzu a sledovat nestvůry požírající poslíčka. Nijak zvlášť užitečné. Předpokládal jsem, že bychom mohli někomu napsat o pomoc. Pokud tedy pomineme to, že jsme neměli koho kontaktovat a já nikdy nepoužil e-mail. Thalia a já jsme dokonce ani nenosili telefony. Tvrdě jsme se poučili, že pokud polobohové používají technologii, přitahuje to nestvůry stejně jako krev žraloky.
Pokračovali jsme do koupelny. Byla celkem čistá, pokud zvážíme jak dlouho tu Hal žil. Měl dvě náhradní sady hadích šatů, zřejmě jen ručně pratelné, které visely z tyče nad vanou. Jeho lékárnička byla zásobená vším možným - toaletními potřebami, léky, zubními kartáčky, vybavením první pomoci, ambrózií a nektarem. Snažil jsem se nemyslet na to, odkud se to všechno vzalo, a snažil se hledat, ale neviděl jsem nic, co by nám mohlo pomoci porazit leucroty.
Thalia frustrovaně zabouchla zásuvku. "Já tomu nerozumím! Proč by mě sem Amaltheia zavedla? Přišli sem ostatní polobohové taky kvůli koze?"
Hal se zamračil. Pokynul nám, abychom ho následovali zpátky k jeho počítači. Sklonil se nad klávesnici a napsal: Jaká koza?
Neviděl jsem žádný důvod, proč to držet v tajnosti. Pověděl jsem mu, jak jsme následovali Diovu zářící, Pepsi-dávkující kozu do Richmondu a jak nám ukázala tenhle dům.
Hal se zatvářil zmateně. Napsal: Slyšel jsem o Amaltheie, ale nevím, proč by vás přivedla sem. Ostatní polobohové byli přitahováni k domu kvůli pokladu. Předpokládal jsem, že vy také.
"Pokladu?" zeptala se Thalia.
Hal vstal a ukázal nám svoji šatnu. Byla zaplněná dalšími zásobami shromážděnými od nešťastných polobohů - obleky příliš malými pro Hala, staromódními svítilnami ze dřeva, promáčknutými částmi brnění a několika meči z božského bronzu, které byly ohnuté a zlomené. Takové plýtvání. Potřeboval jsem jiný meč.
Hal přesunoval krabice knih, bot, několik zlatých cihel a malý košík plný diamantů, o kterém se nezdálo, že by o něj projevoval zájem. Odhalil trezor, velký dva metry čtvereční a ukázal na něj, jakoby chtěl říct: Ta-dá.
"Můžete to otevřít?" zeptal jsem se.
Hal zavrtěl hlavou.
"Víte, co je uvnitř?" zeptala se Thalia.
Hal znovu zavrtěl hlavou.
"Je to past," hádal jsem.
Hal důrazně přikývl, a pak si přejel prstem pod krkem.
Klekl jsem si vedle trezoru. Nedotkl jsem se ho, ale držel jsem ruce blízko kombinačního zámku. Prsty mě pálily horkem, jakoby se jednalo o vařící pec. Soustředil jsem se, dokud jsem nevycítil mechanismy uvnitř. Nelíbilo se mi to, co jsem našel.
"Tahle věc je špatná zpráva," zamumlal jsem. "Ať už je uvnitř cokoliv, musí to být důležité."
Thalia si klekla vedle mě. "Luku, to je to, proč jsme tady." Její hlas byl plný vzrušení. "Zeus chtěl, abych to našla."
Pochybovačně jsem se na ni podíval. Nechápal jsem, jak mohla mít takovou víru ve svého otce. Zeus s ní nezacházel o nic lépe, než Hermés se mnou. Kromě toho, mnoho polobohů sem bylo zavedeno. A všichni z nich jsou mrtví.
Stále si mě měřila těma pronikavýma modrýma očima a já věděl, že znovu bude po jejím.
Povzdechl jsem si. "Požádáš mě, abych to otevřel, že jo?"
"Můžeš?"
Kousl jsem se do rtu. Možná, až se příště dám s někým dohromady, měl bych si vybrat někoho, koho bych neměl tak moc rád. Prostě jsem nedokázal Thalii říct ne.
"Lidé to už předtím zkoušeli otevřít," varoval jsem ji. "Kletba je na rukojeti. Tipuji, že kdokoliv se jí dotkne, tak shoří na hromadu popela."
Podíval jsem se na Hala. Jeho obličej zešedl, stejně jako jeho vlasy. Bral jsem to jako potvrzení.
"Můžeš obejít tu kletbu?" zeptala se mě Thalia.
"Myslím, že jo," odpověděl jsem. "Ale bojím se té druhé pasti."
"Druhé pasti?" zeptala se.
"Nikomu se nepodařilo aktivovat kombinaci," řekl jsem. "Vím to, protože je tady jed, který se spustí, jakmile se někdo trefí do třetího čísla. A to nikdy nebylo aktivováno."
Soudě podle Halových vykulených očí, tohle pro něj byla novinka.
"Můžu ho zkusit zneškodnit," řekl jsem, "ale když to zkazím, celý byt se zaplní plynem a my zemřeme."
Thalia polkla. "Věřím ti. Jen… nepokaz to."
Otočil jsem se na starého muže. "Možná byste se mohl schovat ve vaně. Dejte si mokré ručníky přes obličej. To by vás mělo ochránit."
Hal se neklidně zavrtěl. Tkanina jeho hadího obleku se vlnila, jakoby stále byla naživu a snažila se spolknout něco nepříjemného. Tváří se mu míhaly emoce - strach, pochybnost a především stud. Tipoval jsem, že nemohl vystát myšlenku na to, že se skrývá ve vaně, zatímco dvě děti riskují svůj život. Anebo v něm, i potom všem, zůstala část ducha poloboha. Ukázal na trezor jako: Jdi do toho.
Dotkl jsem se kombinačního zámku. Soustředil jsem se tak moc, že jsem cítil, jako bych zvedal pět tisíc liber. Zrychlil se mi tep. Kapka potu stékala po mém nosu. Konečně jsem ucítil otáčení ozubených koleček. Kov zasténal, číselný zámek cvaknul a šrouby skočily zpátky. Opatrně jsem se vyhnul rukojeti, vypáčil dveře konečky prstů a vytáhl neporušenou lahvičku zelené tekutiny.
Hal vydechl.
Thalia mě políbila na tvář, což pravděpodobně neměla dělat, když držím lahvičku smrtícího jedu.
"Jsi tak dobrý," prohlásila.
Stál ten risk za to? Jo, rozhodně.
Podíval jsem se do trezoru a mé nadšení zčásti vybledlo. "To je všechno?"
Thalia sáhla dovnitř a vytáhla náramek.
Nevypadal nic moc, jenom řada naleštěných stříbrných článků.
Thalia si ho připnula na zápěstí. Nic se nestalo.

• PŘEKLAD JE MŮJ, PROTO KOPÍRUJTE POUZE SE ZDROJEM •
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama