DENÍK LUKA CASTELLANA • 1. KAPITOLA

13. listopadu 2016 v 1:42 | Lindsey
Moje jméno je Luke.
Upřímně řečeno, nevím, jestli budu schopný udržet krok s tímto deníkem. Můj život je dost šílený. Ale slíbil jsem starému muži, že se o to alespoň pokusím. Po dnešku… no, dlužím mu to.
Třesou se mi ruce, zrovna teď, když sedím na hlídce. Nemůžu dostat ty děsivé obrazy z hlavy. Mám několik hodin, než se holky probudí. Možná, že když napíšu svůj příběh, dokážu vše nechat za sebou.
Možná bych měl začít s kouzelnou kozou.
Už tři dny jsme s Thalií pronásledovali kozu po celé Virginii. Nebyl jsem si přesně jistý proč. Podle mě ta koza nevypadala nijak zvláštně, ale Thalii jsem nikdy neviděl tak vyvedenou z míry. Byla přesvědčená, že ta koza je nějakým znamením od jejího otce, Dia.
Jo, jejím otcem je řecký bůh. Stejně tak jako mým. Jsme polokrevní. Jestli si myslíš, že to zní super, zamysli se znovu. Polobohové jsou magnety na monstra. Všechny ty nestvůry ze starověkého Řecka jako Lítice, harpyje a Gorgony stále existují a jsou schopny ucítit hrdiny na míle daleko. Kvůli tomu jsme Thalia a já strávili většinu života na útěku. Naši supermocní rodiče s námi ani nemluví, natož aby nám pomáhali. Proč? Vysvětlování by zabralo celý deník, takže to raději přeskočím.
Každopádně ta koza se vždycky objevila z ničeho nic a daleko od nás. Kdykoliv jsme se jí pokusili chytit, koza zmizela a objevila se kus před námi, jakoby se nás snažila někam zavést.
Já už bych se na ni dávno vykašlal. Thalia nedokázala vysvětlit, proč by měla být důležitá, ale znal jsem ji dost dlouho na to, abych se naučil věřit jejímu úsudku. A tak jsme sledovali kozu.
Brzy ráno jsme dorazili do Richmondu. Plahočili jsme se přes úzký most, líně tekoucí zelenou řeku, nedávno zalesněné parky a hřbitovy z dob občanské války. Jak jsme se blížili k centru města, míjeli jsme ospalé čtvrti, které byly tvořeny červenými cihlovými domy vklíněnými blízko k sobě. Každý z nich měl verandu s bílými sloupy a malou zahrádku.
Představoval jsem si, že všechny normální rodiny žijí v těchto útulných domech. Přemýšlel jsem, jaké by to bylo mít domov, vědět, kde se příště najím a nemuset se bát každý den toho, že posloužím jako potrava pro nestvůry. Z domova jsem utekl, když mi bylo devět - před pěti lety. Sotva si pamatuju, jaké to bylo spát v opravdové posteli.
Po další ušlé míli mi připadalo, jako by se mi nohy v botách rozpouštěly. Doufal jsem, že najdeme místo, kde bychom si odpočinuli, možná se i najedli. Místo toho jsme našli kozu.
Ulice, po které jsme šli, se otevírala do velkého kruhového parku. Okruh lemovaly mohutné obytné domy z červených cihel. Uprostřed kruhu, stál dvacet stop vysoký podstavec. Byl z bílého mramoru a na jeho vrcholu stál bronzový chlápek sedící na koni. U základny pomníku se pásla koza.
"Dolů!" Thalia mě zatáhla za záhon růžových keřů.
"Je to jenom koza," zopakoval jsem asi po miliónté. "Proč - ?"
"Je výjimečná," trvala na svém Thalia. "Je jedním z posvátných zvířat mého otce. Jmenuje se Amaltheia."
Nikdy předtím nezmínila jméno kozy. Lámal jsem si hlavu nad tím, proč zní tak nervózně.
Thalia nebývá často vystrašená. Je jí jenom dvanáct, je tedy o dva roky mladší než já, ale kdybys ji někdy zahlédl jít po ulici, rychle by ses jí klidil z cesty. Nosí černé kožené boty, černé džíny a potrhanou koženou bundu posetou punk rockovými plackami. Její vlasy jsou tmavé a rozcuchané jako srst divoké zvěře. Její intenzivní modré oči se do tebe provrtávají, jakoby přemýšlela nad nejlepším způsobem, jak tě rozmlátit na kaši.
Všechno, co ji vyděsí, tak musím brát vážně.
"Takže jsi tu kozu už předtím viděla?" zeptám se.
Neochotně přikývla. "V Los Angeles, té noci, kdy jsem utekla. Amaltheia mě vyvedla z města. A později, když jsme se setkali… dovedla mě i k tobě."
Zíral jsem na Thalii. Pokud jsem věděl, naše setkání byla náhoda. Doslova jsme do sebe vrazili v dračí jeskyni u Charlestonu a začali spolupracovat, abychom zůstali naživu. Thalia se nikdy nezmínila o koze.
Stejně tak jako o svém starém životě v Los Angeles. Thalia o něm nerada mluvila a já ji příliš respektoval na to, abych strkal nos do jejích věcí. Věděl jsem, že se její máma zamilovala do Dia.Nakonec ji Zeus odkopl, tak jak to mají bohové ve zvyku. Její matka se zbláznila a začala pít a dělat šílené věci - podrobnosti jsem neznal - dokud se Thalia konečně nerozhodla utéct. Jinými slovy, její minulost byla hodně podobná té mé.
Roztřeseně se nadechla. "Luku, když se Amaltheia objeví, stane se něco důležitého… něco nebezpečného. Je jako varování od Dia nebo průvodce."
"K čemu?"
"Nevím… ale podívej." Thalia ukázala přes ulici. "Tentokrát nezmizela. Musíme být blízko, ať už nás vede kamkoliv."
Thalia měla pravdu. Koza tam jen tak stála, méně než sto yardů od nás, a spokojeně okusovala trávu u spodní části pomníku.
Nejsem žádný expert na zvířata ze statku, ale Amaltheia vypadala divně teď, když jsme byli blíž. Měla zakroucené rohy jako beran, ale i vemeno jako koza. A její chlupatá šedá srst… zářila? Zdálo se, že se jí chomáče světla drží jako oblak neonu a díky tomu vypadala rozmazaně a přízračně.
Po kruhovém objezdu jelo několik aut, ale nezdálo se, že by si všimli radioaktivní kozy. Nepřekvapovalo mě to. Existuje určité kouzelné maskování, díky kterému smrtelníci nevidí skutečnou podobu nestvůr a bohů. S Thalií jsme si nebyli jisti, jak se té síle říká nebo jak funguje, ale byla dost silná. Smrtelníci mohli vidět kozu jako toulavého psa anebo ji vůbec nezaregistrovali.
Thalia mě chytila za zápěstí. "Pojď, zkusíme si s ní promluvit."
"Nejdříve se schováváme před kozou a teď s ní budeme mluvit?"
Thalia mě vystrčila z růží a táhla mě za sebou přes ulici. Neprotestoval jsem. Když Thalia dostane nápad, prostě s ní musíte jít. Pokaždé dosáhne toho, co chce.
Mimoto jsem ji nemohl nechat jí samotnou. Thalia mi mockrát zachránila život a je mojí jedinou kamarádkou. Než jsme se potkali, cestoval jsem celé roky na vlastní pěst a byl jsem osamělý a nešťastný. Jednou za čas jsem se spřátelil se smrtelníkem, ale když jsem jim prozradil pravdu o sobě, nerozuměli tomu. Přiznal jsem, že jsem syn Herma, nesmrtelného poslíčka s okřídlenými sandály. Vysvětlil jsem, že nestvůry a řečtí bohové byli skuteční a teď žijí v moderním světě. Moji smrtelní přátelé řekli: "To je super! Kéž bych byl polobohem!" Jakoby to byla nějaká hra. Vždycky to skončilo mým odchodem.
Ale Thalia mi rozuměla. Byla stejná jako já. Teď, když jsem ji našel, byl jsem rozhodnutý, že se jí budu držet. Jestli chtěla honit kouzelnou zářící kozu, tak to uděláme, i když jsem z toho neměl dobrý pocit.
Přiblížili jsme se k soše. Koza nám nevěnovala pozornost. Chvíli žvýkala tráva, ale pak se rohy otočila na mramorovou základnu památníku. Na bronzové plaketě stálo: Robert E. Lee. O historii jsem toho moc nevěděl, ale byl jsem si celkem jistý, že Lee byl generál, který prohrál válku. To mi nepřipadalo jako dobré znamení.
Thalia si klekla vedle kozy. "Amaltheio?"
Koza se otočila. Měla smutné jantarové oči a bronzový obojek kolem krku. Chundelaté bílé světlo tvořilo páru kolem jejího těla, ale co mě doopravdy zaujalo, byly její vemena. Každý cecek byl označený řeckým písmenem, jako tetování. Uměl jsem trochu číst starořecky - bylo to něco jako přirozená schopnost polobohů, alespoň myslím. Na vemenu stálo: nektar, mléko, voda, Pepsi, zde stiskněte pro led a dietní Mountain Dew. Nebo jsem to přečetl špatně. Alespoň jsem v to doufal.
Thalia se podívala koze do očí. "Amaltheio, co chceš, abych udělala? Poslal tě můj otec?"
Koza se na mě podívala. Vypadala trochu namíchnutě, jako bych se pletl do soukromého rozhovoru.
Udělal jsem krok zpět a odolával pokušení vytáhnout zbraň. Jo a mimochodem mojí zbraní je golfová hůl. Klidně se směj. Měl jsem meč vyrobený z božského bronzu, který byl smrtelný pro nestvůry, ale roztavil se v kyselině (dlouhý příběh). A teď všechno, co mám, je devět Želez (pozn. typ golfových holí), které jsem nosil na zádech. Ne až tak epické. Kdyby na nás koza poslala komando, byli bychom v háji.
Odkašlal jsem si. "Ehm, Thalie, jsi si jistá, že ta koza je od tvého táty?"
"Je nesmrtelná," odpověděla Thalia. "Když byl Zeus malý, jeho matka Rheia ho ukryla v jeskyni -"
"Protože ho chtěl Kronos sníst?" Už jsem příběh o tom, jak vládce Titánů pozřel vlastní děti, někde slyšel.
Thalia přikývla. "Takže tahle koza, Amaltheia, dohlížela na Dia v kolébce. Krmila ho."
"Dietní Mountain Dew?" zeptal jsem se.
Thalia se zamračila. "Co?"
"Přečti si ty nápisy na vemenu," vybídl jsem ji. "Ta koza má pět příchutí a navíc dávkovač ledu."
"Méééé," ozvala se Amaltheia.
Thalia pohladila kozu po hlavě. "To je v pohodě. Nechtěl tě urazit. Proč jsi nás sem zavedla, Amaltheio? Kam chceš, abych šla?"
Koza kývla hlavou směrem k pomníku. Shora se ozval zvuk skřípání kovu. Podíval jsem se nahoru a uviděl bronzového generála Lee pohnout pravou rukou.
Skoro jsem se schoval za kozu. Společně s Thalií jsme už bojovali s pár kouzelnými hýbajícími se sochami. Říkalo se jim roboti a jejich přítomnost nevěstila nic dobrého. Netoužil jsem po tom, abych se Robertu E. Leemu postavil s devíti Železy.
Naštěstí socha nezaútočila, prostě jenom ukázala přes ulici.
Nervózně jsem se podíval na Thalii. "Co tam má být?"
Thalia kývla směrem, kterým socha ukazovala.
Na druhé straně kruhového objezdu stál obytný dům z červených cihel obrostlý břečťanem. Dům z obou stran obklopovaly mohutné duby, z jejichž větví padal Španělský mech. Okna domu byla zabedněná a tmavá. Přední verandu lemovaly sloupy, ze kterých se loupala bílá barva. Černé dveře měly odstín dřevěného uhlí. Dokonce i za jasného a slunného rána to místo vypadalo ponuře a strašidelně - jako strašidelný dům z Jihu proti Severu.
Vyschlo mi v ústech. "Ta koza chce, abychom tam šli?"
"Méé." Amaltheia sklonila hlavu, jakoby přikyvovala.
Thalia pohladila kozu po zvlněných rohách. "Děkuju, Amaltheio. Já - věřím ti."
Nevěděl jsem proč, zvlášť pokud zvážím, jak vyděšeně Thalia vypadala.
Ta koza mě trápila a nebylo to jen proto, že vydávala Pepsi produkty. Vzadu v mé hlavě se mi stále něco ozývalo, ale nemohl jsem to uchopit. Myslím, že už jsem slyšel příběh o Diově koze, něco o té zářící srsti…
Najednou mlha zhoustla a nabyla kolem Amaltheiy. Pohltil ji miniaturní bouřkový mrak a projel jím záblesk. Když se mlha rozplynula, koza byla pryč.
Neměl jsem ani příležitost vyzkoušet dávkovač ledu.
Podíval jsem se přes ulici na rozpadající se dům. Stromy pokryté mechem vypadaly jako drápy čekající na to, až nás sevřou.
"Jsi si tím jistá?" zeptal jsem se Thalie.
Podívala se na mě. "Amaltheia mě vždy dovedla k dobrým věcem. Když se objevila naposledy, zavedla mě k tobě."
Ten kompliment mě zahřál jako hrnek horké čokolády. V tomhle ohledu jsem blázen. Thalii stačí na mě zamrkat těma modrýma očima, říct mi jedno vlídné slovo a udělal bych pro ni cokoli. Ale nemohl jsem si pomoct a stále přemýšlel: tenkrát v Charlestonu, zavedla ji ta koza ke mně nebo do dračí jeskyně?
Povzdechl jsem si. "Dobře. Děsivý dome, už jsme tady."
Mosazné klepadlo na dveřích mělo tvar Medúziny hlavy, což nebylo dobré znamení. Podlahová prkna verandy skřípala pod naší vahou. Okenice se rozpadaly a sklo bylo špinavé. Z druhé strany byly zatažené závěsy, takže jsme neviděli dovnitř.
Thalia zaklepala.
Žádná odpověď.
Zalomcovala klikou, ale zdálo se, že je zamčeno. Doufal jsem, že ji to odradí a vzdá to. Místo toho se na mě s nadějí podívala "Můžeš udělat tu věc?"
Zaťal jsem zuby. "Nesnáším, když dělám tu věc."
I když jsem se nikdy nesetkal se svým otcem a ani o to nestál, zdědil jsem po něm pár nadání. Společně s poslíčkem bohů je Hermés i bohem obchodníků - čímž se vysvětluje, proč mi to tak jde s penězi - a cestovatelů, čímž se vysvětluje, proč ten božský pitomec opustil moji mámu a nikdy se nevrátil. Je také bohem zlodějů. Ukradl věci jako například Apollónovův dobytek, ženy, dobré nápady, peněženky, duševní zdraví mé mámy a moji šanci na slušný život.
Omlouvám se, znělo to zahořkle?
V každém případě, díky mému božskému otci zloději jsem zdědil pár schopností, o kterých bych se na veřejnosti nerad zmiňoval.
Položil jsem ruku na závoru na dveřích. Soustředil jsem se na vnitřní pojistku, která ovládala západku. Západka s cvaknutím vklouzla zpátky. Zámek na klice byl ještě lehčí. Poklepal jsem na něj, otočil ho a dveře se otevřely.
"To je tak super," zašeptala Thalia, i když mě to viděla dělat asi tucetkrát.
Z dveří byl cítit zlý kyselý zápach, jako dech umírajícího muže. Thalia stejně vešla dovnitř. Neměl jsem na výběr, než ji následovat.
Uvnitř byl staromódní taneční sál. Vysoko nad námi zářil lustr s cetkami z božského bronzu - hroty šípů, kusy brnění a zlomené rukojetě mečů - všechno se mdle žlutě lesklo po celé místnosti. Po obou stranách se nacházela chodba, jedna vedla vpravo, druhá vlevo. Schodiště se vinulo u zadní stěny. Okna zakrývaly těžké závěsy.
To místo mohlo být kdysi působivé, ale teď bylo obrácené vzhůru nohama. Šachovnice mramorové podlahy byla upatlaná od bláta a křupavých sušených věcí, o kterých jsem doufal, že jsou jen kečup. V jednom rohu stála vykuchaná pohovka. Několik mahagonových židlí bylo rozmlácených na třísky. U úpatí schodiště se válela hromada plechovek, hadrů a kostí - v lidské velikosti.
Thalia vytáhla zbraň zpoza opasku. Kovový válec vypadal jako slzný plyn, ale když ho zmáčkla, rostl a rozšiřoval se, dokud v ruce nedržela kopí se špičkou z božského bronzu. Popadl jsem svoji golfovou hůl, ale nevypadalo to ani zdaleka tak super.
"Možná tohle není až tak dobrý -" začal jsem.
Dveře za námi se zabouchly.
Sáhl jsem po klice a stiskl. Smůla. Přitiskl jsem ruku na zámek a chtěl otevřít. Tentokrát se nic nestalo.
"Nějaký druh magie," oznámil jsem Thailii. "Jsme v pasti."
Thalia se rozběhla k nejbližšímu oknu. Pokusila se rozhrnout závěsy, ale těžká černá látka se omotala kolem jejích rukou.
"Luku!" vykřikla.
Závěsy zkapalněly a proměnily se na stěny olejnatého bahna jako obrovský černý jazyk. Šplhaly se nahoru po jejích rukou a brzy zakryly její kopí. Cítil jsem srdce až v krku, ale vyrazil jsem na závěsy a uhodil do nich golfovou holí.
Bláto se otřáslo a proměnilo se zpátky na látku na dost dlouho na to, abych osvobodil Thalii. Její kopí dopadlo hlučně na podlahu.
Rychle jsem ji popadl, když se závěsy znovu proměnily na bláto a snažily se ji chytit. Stěny bahna se mrskaly ve vzduchu. Naštěstí se zdálo, že jsou svázány s garnyžemi. Po několika marných pokusech se bláto uklidnilo a proměnilo zpátky na závěsy.
Thalia se mi zachvěla v náruči. Její kopí leželo poblíž a kouřilo se z něj, jakoby bylo namočené v kyselině.
Zvedla ruce. Kouřilo se z nich a byly plné puchýřů. Byla bledá, jakoby upadala do šoku.
"Vydrž!" položil jsem ji na zem a prohrabával se batohem. "Vydrž, Thalie. Už to mám."
Konečně jsem našel lahev s nektarem. Nápoj bohů uměl hojit zranění, ale lahev už byla skoro prázdná. Zbytek jsem nalil na Thaliiny ruce. Pára se rozptýlila. Puchýře vybledly.
"Budeš v pořádku," řekl jsem. "Jenom odpočívej."
"My - nemůžeme…" Její hlas byl roztřesený, ale podařilo se jí postavit. Pohlédla na závěsy se směsicí strachu a nevolnosti. "Jestli všechny okna fungují takhle a dveře jsou zamčené -"
"Najdeme jinou cestu ven," slíbil jsem.
Nezdál se mi vhodný čas na to, abych jí připomněl, že bychom tu nebyli, kdyby nebylo té hloupé kozy.
Zvažoval jsem naše možnosti: schodiště vedoucí nahoru nebo dvě tmavé chodby. Zamžoural jsem do chodby vedoucí vlevo. Rozeznal jsem pár malých rudě zářících světel u země. Noční osvětlení, možná?
Poté se ta světla pohnula. Poskakovala nahoru a dolu, blížila se a byla stále jasnější. Z hlubokého zavrčení se mi postavily vlasy na hlavě.
Thalia vydala přiškrcený zvuk. "Ehm, Luku…"
Ukázala do druhé chodby. Druhý pár rudě zářících očí na nás zlostně hleděl ze stínů. Z obou chodeb se ozývalo podivné duté klap, klap, klap, jakoby někdo hrál kostí na kastaněty.
"Schody vypadají celkem dobře," podotkl jsem.
Jako odpověď se nad námi ozval mužský hlas: "Ano, tudy."
Ten hlas byl ztěžklý smutkem, jakoby mířil přímo na pohřeb.
"Kdo jste?" zařval jsem.
"Pospěšte si," zavolal hlas, ale nezněl z toho moc nadšeně.
Po mé pravici stejný hlas opakoval, "Pospěšte si." Klap, klap, klap.
Zarazil jsem se. Zdálo se, jakoby hlas vycházel z té věci v chodbě - z té věci s rudě zářícíma očima. Ale jak by jeden hlas mohl vycházet z dvou různých míst?
A pak ten samý hlas zavolal z chodby vlevo: "Pospěšte si." Klap, klap, klap.
Už jsem předtím čelil několika děsivým věcem - oheň chrlícím psům, zemním štírům, drakům - nemluvě o černých olejnatých lidi-požírajících závěsech. Ale něco na těch hlasech rozléhajících se všude kolem mě, na těch zářících očích blížících se z obou směrů a na podivných klapajících zvucích mě přimělo cítit se jako jelen obklopený vlky. Každý sval v mém těle byl napjatý. Moje instinkty říkaly, Utíkej.
Popadl jsem Thalii za ruku a vyrazil po schodech.
"Luku -"
"Pojď!"
"Jestli je to další past -"
"Nemáme na výběr!"
Uháněl jsem nahoru po schodech a táhl Thalii za sebou. Věděl jsem, že má pravdu. Můžeme běžet vstříc naší smrti, ale také jsem věděl, že se musíme dostat od těch věcí v přízemí.
Bál jsem se ohlédnout, ale slyšel jsem, jak se ta stvoření blíží - zuřivě vrčela jako divoké kočky a hlasitě dupala po mramorové podlaze, což znělo jako klapání koňských kopyt. Co to u Háda bylo za věci?
Na vrcholu schodiště jsme se vřítili do další chodby. Díky tlumeně blikajícím svícnům se zdálo, jakoby dveře po obou stranách chodby tancovaly. Přeskočil jsem hromadu kostí a omylem přitom nakopl lidskou lebku.
Někde nad námi mužský hlas zavolal, "Tudy!" Zněl mnohem naléhavěji než předtím. "Poslední dveře vlevo. Pospěšte si!"

• PŘEKLAD JE MŮJ, PROTO KOPÍRUJTE POUZE SE ZDROJEM •
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama