Listopad 2016

Fantastická zvířata a kde je najít

19. listopadu 2016 v 11:26 | Lindsey |  Moje recenze
"Newt Scamander přichází do New Yorku se svým záhadným kufříkem, ve kterém se nachází obrovská sbírka vzácných magických tvorů z jeho cest kolem světa. Co se může stát, když se nadaný britský kouzelník vydá do Ameriky a jeho zvířata (některá i trochu nebezpečná) uniknou z kufříku?"

Celá ta mánie kolem Fantastických zvířat mě po většinu času míjela. Ovšem zlom nastal někdy kolem září, října, kdy se v kinech začaly objevovat první trailery. Ty mne opravdu navnadily a stejně tak i kladné hodnocení na moviezone.cz a nakonec jsem se na film neskutečně těšila. A jak to tedy dopadlo?

Začátek byl velmi nadějný. Temné, děsivé, tajemné... ten náznak paniky proudící z Grindewaldovy možné přítomnosti byl přímo hmatatelný. Ačkoliv byla identita druhého největšího černokněžníka všech dob byla jasná na první pohled, přesto jsem měla obrovskou chuť následovat ho dál. A jak se střídá temná atmosféra mezi Novými Salemovci a veselými scénkami s Mlokovými zvířaty, začínám mít pocit, že jde o něco mnohem většího. Jenže... ono nejde.

Celá dějová linka kolem zvířat je dobře zpracovaná. Doopravdy začnete soucítit s Mlokem a není vůbec těžké si představit, že by jim lidé dokázali ublížit. Queenie je opravdu rozkošná a společně s Jacobem Kowalskim si skvěle padnou do noty. A nahlédnout mezi americké kouzelníky? Skvělý nápad. Celkově z celého příběhu je cítit pero Rowlingové. Jenže mi u toho chybí jedna důležitá věc, kterou Harry Potter měl a zvířata nemají... totiž hloubka. Obscurus vypadá opravdu děsivě a pomáhá nám rozšířit si obraz o temné magii, jenže žádnou opravdovou podstatu nemá. Těch pár scén s ním je opravdu děsivých (na svět Harryho Pottera), jenže to je asi tak vše. Možná bych nad tím dokázala přimhouřit oko, kdyby se jednalo o pouhý dodatečný film, jenže tady má jít o další sérii. Sérii uzavřených příběhů? To malinké otevřené okénko k dalšímu dílu mi opravdu nestačilo.

Další kapitolou samo pro sebe byl výskyt Grindewalda. Jak již bylo mnohokrát zmíněno, Grindewald byl opravdu mocný černokněžník a definitivně přemoci ho dokázal pouze sám Brumbál. A na svoji sílu toho tedy moc nepředvedl. Nejen že se nedozvíme, o co mu celý film vlastně šlo, ale nakonec je velice rychle dopaden pomocí kouzelného tvora. A tady kariéra našeho druhé největšího černokněžníka všech dob končí. Přidejte navíc velice neuspokojivé obsazení, kterému odmítám věřit, a tragédii máme na světě.

Takže ano. Na moviezone.cz sice můžou zvířata velebit do nebes kvůli jeho jednorázovému nádechu, jenže právě proto ho já budu kritizovat. Je fajn, že se Rowlingová vrátila ke kořenům, když zjistila, že detektivky moc psát neumí, jenže to se bohužel projevilo i tady. Naprosté nevyužití temné stránky kouzelnického světa nespraví ani desetinásobek rozkošných, byť mnohdy nebezpečných, mazlíčků Mloka. Určitý náznak o ději dalšího dílu jsme obdrželi, nicméně doufám, že pokud to tak opravdu bude, pak lépe zpracované. Celkově bych tedy i přes zajímavé nápady, příjemné postavy, skvělé triky a zábavné scény označila film za velké zklamání. Vážně jsem čekala víc.

P. S.: Na okraj bych přidala místy hodně nekvalitní kameru. Rozmazané záběry během útoků Obscura nejsou opravdu příjemné pro oči a mám z nich pocit, že tyto scény byly cíleny především pro 3D.

• KNIŽNÍ PŘEDLOHA » J. K. Rowling • Fantastická zvířata a kde je najít
• TRAILERY » COMIC-CON TRAILERFINAL TRAILER

Fantastic Beasts and Where to Find Them by SeyHL

DENÍK LUKA CASTELLANA • 5. KAPITOLA

13. listopadu 2016 v 1:55 | Lindsey
Nemůžu si vzpomenout, jak jsme se dostali ven. Můžu jenom předpokládat, že tlaková vlna vyrazila přední dveře a vytlačila nás ven.
Další věc, kterou vím je, že ležím v kruhovém objezdu, kašlu, lapám po dechu a proti mně stojí ohnivá věž burácející do večerní oblohy. Můj krk je v jednom ohni. Moje oči pálí, jako by byly postříkané kyselinou. Hledal jsem Thalii a místo toho se přistihl, jak zírám na bronzovou tvář Medúzy. Vykřikl jsem a nějak v sobě našel dostatek energie na to, abych se postavil a utíkal. Nepřestal jsem, dokud jsem se nekrčil za sochou Roberta E. Leeho.
Jo, já vím. Teď to zní směšně. Ale je zázrak, že jsem nedostal infarkt nebo mě nesrazilo auto. Nakonec mě Thalia dohonila - se svým kopím zpět ve formě slzného plynu a se štítem zmenšeným na stříbrný náramek.
Společně jsme stáli a sledovali, jak budova hoří. Cihly se rozpadaly. Černé závěsy se měnily v útržky červeného ohně. Střecha se zhroutila a kouř stoupal k nebi.
Thalii unikl vzlyk. Slza si brázdila cestu sazemi na její tváři.
"Obětoval se," řekla. "Proč nás zachránil?"
Objal jsem svůj ruksak. Cítil jsem deník a bronzovou dýku uvnitř - jediné pozůstatky života Halcoyna Greena.
Můj hrudník byl stažený, jakoby na něm pořád stála leucrota. Vyčítal jsem Halovi, že je zbabělec, ale nakonec byl statečnější než já. Bohové ho prokleli. Většinu svého života strávil uvězněný s nestvůrami. Bylo by pro něj jednodušší nechat nás zemřít stejně jako všechny ostatní polobohy před námi. A přesto se rozhodl být hrdinou.
Cítil jsem se provinile, že jsem nemohl zachránit starého muže. Přál jsem si, abych si s ním mohl promluvit déle. Co viděl v mé budoucnosti, že ho to tolik vyděsilo?
Tvá rozhodnutí změní svět, varoval mě.
Nelíbilo se mi, jak to zní.
Probral mě jekot sirén.
Život nezletilých uprchlíků nás s Thalií naučil nevěřit policii ani jakékoliv jiné autoritě. Smrtelníci by se mohli vyptávat, možná by nás poslali do pasťáku nebo pěstounské péče. To jsme nemohli dopustit.
"Pojď," pobídl jsem Thalii.
Běželi jsme ulicemi Richmondu, dokud jsme nenarazili na malý park. Umyli jsme se na veřejných záchodcích, jak nejlépe jsme dokázali. Poté jsme leželi, dokud se úplně nesetmělo.
Nemluvili jsme o tom, co se stalo. Toulali jsme se omráčení ulicemi a průmyslovými oblastmi. Neměli jsme žádný plán, už žádnou zářící kozu. Cítili jsme v kostech únavu, ale ani jeden z nás nechtěl spát nebo se zastavit. Chtěl jsem se dostat co nejdál od hořícího domu.
Nebylo to poprvé, co jsme stěží vyvázli naživu, ale nikdy jsme neuspěli na úkor života jiného poloboha. Nemohl jsem se zbavit svého žalu.
Slib, napsal Halcyon Green.
Slibuji, Hale, pomyslel jsem si. Poučím se z vašich chyb. Pokud se ke mně bohové budou někdy chovat tak špatně, budu se bránit.
Dobře, vím, že to zní bláznivě. Ale byl jsem zahořklý a měl jsem vztek. A jestli se to těm chlápkům nahoře na Olympu nelíbí, tak ať. Můžou přijít sem dolů a říct mi to z očí do očí.
Zastavili jsme k odpočinku poblíž starého skladiště. Ve slabém svitu měsíce jsem rozeznal nápis namalovaný po straně červené cihlové budovy: RICHMONDSKÉ HUTĚ. Většina oken byla rozbitá.
Thalia se zachvěla. "Mohli bychom se vrátit do našeho starého tábora," navrhla. "Na řece James. Tam dole máme spoustu zásob."
Apaticky jsem přikývl. Trvalo by nám minimálně jeden den dostat se tam, ale byl to stejně dobrý plán jako každý jiný.
Rozdělil jsem se o svůj šunkový sendvič s Thalií. Jedli jsme v tichosti. Jídlo chutnalo jako karton. Zrovna jsem polykal poslední sousto, když jsem z nedaleké uličky zaslechl slabé kovové cink. Uši mě ihned začaly brnět. Nebyli jsme sami.
"Někdo je nablízku," řekl jsem. "A není to obyčejný smrtelník."
Thalia se napjala. "Jak si můžeš být jistý?"
Neznal jsem odpověď, ale vstal jsem. Vytáhnul jsem Halovu dýka, především kvůli záři božského bronzu. Thalia popadla svoje kopí a povolala Aegis. Tentokrát jsem se poučil dost na to, abych nepohlédl Medúze do tváře, ale její přítomnost mi způsobovala husí kůži. Nevěděl jsem, jestli je tenhle štít skutečný Aegis nebo jen kopie vyrobená pro hrdiny - ale tak jako tak vyzařoval sílu. Pochopil jsem, proč Amaltheia chtěla, aby ho Thalia získala.
Plížili jsme se podél stěny skladiště.
Vydali jsme se do temné uličky, která končila nakládací rampou zaplněnou hromadou starého šrotu.
Ukázal jsem na rampu.
Thalia se zamračila. Zašeptala, "Jsi si jistý?"
Přikývl jsem. "Něco tam dole je. Cítím to."
Právě v té chvíli se ozvalo hlasité řinčení. Pláty vlnitého plechu na rampě se zachvěly. Něco - někdo - byl pod ním.
Plížili jsme se směrem k rampě, dokud jsme nestáli před hromadou kovu. Thalia vytasila kopí. Ukázal jsem jí, aby se držela zpátky. Natáhl jsem se po kusu vlnitého kovu a naznačil, Jeden, dva, tři!
Jakmile jsem zvedl plát plechu, něco proti mně vystartovalo - rozmazaná šmouha flanelu a blond vlasů. Kladivo se řítilo přímo na můj obličej.
Věci se mohly opravdu špatně zvrhnout. Naštěstí byly moje reflexy po letech boje rychlé.
Zakřičel jsem, "Prr!", uskočil před kladivem a poté jsem popadl dívčino zápěstí. Kladivo odletělo smykem přes chodník.
Malá holčička se vzpírala. Nemohlo jí být víc než sedm let.
"Už žádné nestvůry," křičela a kopala mě do nohou. "Jdi pryč!"
"To je v pořádku!" snažil jsem se ze všech sil ji udržet, ale bylo to jako držet divokou kočku. Thalia vypadala příliš ohromeně na to, aby se pohnula. Měla stále připravené kopí a štít.
"Thalie," řekl jsem, "ukliď ten štít! Děsíš ji!"
Thalia rozmrzla. Dotkla se štítu a ten se zmenšil zpět do náramku. Odložila kopí.
"Hej, holčičko," řekla a zněla mnohem něžněji, než jsem ji kdy slyšel. "To je v pořádku. My ti neublížíme. Jsem Thalia. Tohle je Luke."
"Nestvůry!" naříkala.
"Ne," slíbil jsem. Chudinka. Už nebojovala tak tvrdě, ale třásla se jako blázen, jaký z nás měla strach. "Ale víme o nestvůrách," řekl jsem. "Také s nimi bojujeme."
Držel jsem ji, ale nyní spíš kvůli uklidnění, než udržení na uzdě. Nakonec přestala kopat. Byla prochladlá. Pod flanelovým pyžamem byla kost a kůže. Přemýšlel jsem, jak je to dlouho, co tahle malá holčička jedla. Byla dokonce mladší než já, když jsem utekl.
I přes svůj strach na mě pohlédla velkýma očima. Byly překvapivě šedé, krásné a inteligentní. Polobůh - o tom nebylo pochyb. Měl jsem pocit, že je silná - nebo může být, pokud přežije.
"Jsi jako já?" zeptala se stále podezíravě, ale v jejím hlasu zazněla také trocha naděje.
"Jo," slíbil jsem. "Jsme…" Zaváhal jsem. Nebyl jsem si jistý, jestli rozumí tomu, co je nebo jestli někdy slyšela slovo polobůh. Nechtěl jsem ji ještě víc vyděsit. "No, je těžké to vysvětlit, ale bojujeme s nestvůrami. Kde je tvoje rodina?"
Dívčin výraz se změnil na tvrdý a naštvaný. Brada se jí roztřásla. "Moje rodina mě nenávidí. Nechtějí mě. Utekla jsem."
Připadalo mi, jakoby se mi srdce rozpadlo na kusy. V jejím hlase byla taková bolest - povědomá bolest. Pohlédl jsem na Thalii a přímo tam jsme učinili tiché rozhodnutí. Mohli bychom se o to dítě postarat. Po tom, co se stalo s Halcyonem Greenem… no, zdálo se to jako osud. Sledovali jsme, jak pro nás zemřel polobůh. A teď jsme našli tuhle malou holčičku. Bylo to skoro jako druhá šance.
Thalia si klekla vedle mě. Položila ruku na dívčino rameno. "Jak se jmenuješ, holčičko?"
"Annabeth."
Nemohl jsem se ubránit úsměvu. Tohle jméno jsem nikdy předtím neslyšel, ale bylo krásné a zdálo se, že se k ní hodí. "Hezké jméno," řekl jsem jí. "Něco ti řeknu, Annabeth. Jsi pěkně divoká. Mohl by se nám hodit bojovník, jako jsi ty."
Její oči se rozšířily. "Vážně?"
"Fakt," řekl jsem vážně. Pak mě náhle něco napadlo. Sáhl jsem pro Halovu dýku a vytáhl ji zpoza opasku. Ochrání svého vlastníka, řekl Hal. Dostal ji od dívky, kterou zachránil. Nyní nám osud dal šanci zachránit další dívku.
"Jak by se ti líbila opravdová zbraň proti nestvůrám?" zeptal jsem se jí. "Tohle je božský bronz. Funguje mnohem lépe než kladivo."
Annabeth si vzala dýku a s úžasem si ji prohlížela. Já vím… mohlo jí být nanejvýš sedm let. Na co jsem myslel, když jsem jí dával do ruky zbraň? Ale byla polobůh. Musíme se bránit. Héraklés byl jenom dítě, když uškrtil dva hady ve své kolébce. Od svých devíti let jsem o svůj život bojoval tucetkrát. Annabeth se mohla hodit zbraň.
"Nože jsou jenom pro nejstatečnější a nejrychlejší bojovníky," řekl jsem jí. Hlas se mi zadrhl, když jsem si vzpomněl na Hala a na to, jak pro nás zemřel. "Nemají stejnou sílu nebo dosah jako meč, ale dají se snadno ukrýt a mohou ti pomoct najít slabá místa v brnění tvého nepřítele. Vyžaduje to chytrého válečníka, aby mohl používat nůž. Mám pocit, že ty jsi dost chytrá."
Annabeth se na mě zářivě usmála a na okamžik se zdálo, že se všechny mé problémy rozplynuly. Měl jsem pocit, jako bych udělal jednu věc správně. Přísahal jsem sám sobě, že nikdy nedopustím, aby se té dívce něco stalo.
"Jsem chytrá!" řekla.
Thalia se usmála a pocuchala Annabeth ve vlasech. Jenom tak - měli jsme nového společníka.
"Raději bychom měli jít, Annabeth," řekla Thalia. "Máme bezpečný úkryt na řece James. Seženeme ti nějaké oblečení a jídlo."
Úsměv Annabeth povadl. Na chvíli se jí vrátil ten divoký pohled v jejích očích. "Vy… neodvedete mě zpět k mé rodině? Slibujete?"
Spolkl jsem knedlík v krku. Annabeth byla tak mladá, ale tvrdě se poučila stejně jako Thalia a já. Naši rodiče nás zklamali. Bohové byli drsní, krutí a odtažití. Polobohové měli pouze jeden druhého.
Položil jsem Annabeth ruku na rameno. "Teď jsi součástí naší rodiny. A já ti slibuju, že tě nezklamu tak, jako to udělali naše rodiny. Dohodnuto?"
"Dohodnuto!" řekla šťastně a v rukou svírala svou novou dýku.
Thalia zvedla kopí. Souhlasně se na mě usmála. "A teď pojďte. Nemůžeme tady zůstat moc dlouho!"

Takže jsem tady na stráži a píšu do deníku Halcyona Greena - nyní do mého deníku.
Utábořili jsme se v lesích jižně od Richmondu. Zítra zamíříme k řece James, abychom si doplnili zásoby. A potom... já nevím. Pořád přemýšlím o předpovědích Hala Greena. Na hrudi mě tíží zlověstný pocit. V mé budoucnosti je cosi temného. Může to být daleko, ale vyvolává to pocit jako bouře na obzoru zaplňující vzduch. Jen doufám, že budu mít dost síly na to, abych se postaral o své přátele.
Pohlédl jsem na Thalii a Annabeth spící u ohně a byl jsem ohromený tím, jak klidně obě vypadaly. Jestli se mám stát "otcem" téhle party, musím si zasloužit jejich důvěru. Nikdo z nás neměl štěstí se svými otci. Musím být lepší než oni. Může mi být jen čtrnáct, ale to není žádná omluva. Musím udržet svou novou rodinu pohromadě.
Pohlédl jsem k severu. Představil jsem si, jak dlouho by trvalo dostat se odtud do matčina domu ve Westportu v Connecticutu. Přemýšlel jsem, co matka právě dělá. Když jsem odcházel, byla v tak špatném duševním stavu…
Ale nemůžu se cítit provinile kvůli tomu, že jsem ji opustil. Musel jsem. Kdybych někdy svého otce potkal, promluvili bychom si o tom.
Prozatím budu muset přežívat ze dne na den. Budu psát do tohoto deníku, kdykoliv budu mít příležitost, i když pochybuji o tom, že si ho někdy někdo přečte.
Thalia se začíná vrtět. Je na řadě s hlídkou. Páni, bolí mě ruka. Tolik jsem toho nenapsal snad celou věčnost. Raději bych měl jít spát a snad beze snů.

Luke Castellan - prozatím se loučí.


• PŘEKLAD JE MŮJ, PROTO KOPÍRUJTE POUZE SE ZDROJEM •

DENÍK LUKA CASTELLANA • 4. KAPITOLA

13. listopadu 2016 v 1:53 | Lindsey
Hal se zhluboka nadechl a zavřel oči. Jeho sako z hadí kůže se lesklo, jakoby se snažilo svléknout. Přinutil jsem se zůstat v klidu.
Cítil jsem Halův puls v mých prstech - jeden, dva, tři.
Jeho oči se otevřely. Vyškubl ruce z mého sevření a s hrůzou na mě zíral.
"Dobře," pronesl jsem. Místo jazyku jsem měl smirkový papír. "Hádám, že jste neviděl nic dobrého."
Hal se otočil ke svému počítači. Dlouho hleděl na monitor, až jsem myslel, že upadl do transu.
Nakonec napsal, Oheň. Viděl jsem oheň.
Thalia se zamračila. "Oheň? Myslíte dnešek? Pomůže nám?"
Hal nešťastně vzhlédl. Přikývl.
"Je toho víc," naléhal jsem. "Co vás tak vyděsilo?"
Vyhnul se mému pohledu. Zdráhavě napsal, Je těžké být si jistý. Luku, ve tvé budoucnosti jsem také viděl oběť. Volbu. Ale také zradu.
Čekal jsem. Hal to však neupřesnil.
"Zrada," opakovala Thalia. Tón jejího hlasu zněl nebezpečně. "Myslíte, že někdo zradí Luka? Protože Luke by nikdy nikoho nezradil."
Je těžké vidět jeho cestu. Ale pokud přežije dnešek, zradí -
Thalia popadla klávesnici. "Dost! Vylákáte sem polobohy a pak jim vezmete naději svými hroznými předpověďmi? Není divu, že to ostatní vzdali - tak jak jste to vzdal vy. Jste ubohý!"
Hněv zaplál v Halových očích. Nemyslel jsem si, že by to starý muž měl v sobě, ale zvedl se na nohy. Na chvíli jsem obával, že by se mohl vrhnout na Thalii.
"Jen do toho," zavrčela Thalia. "Rozhýbej se, starý muži. Zbyl ti ještě nějaký oheň?"
"Přestaňte!" přikázal jsem. Hal Green ihned ustoupil. Mohl bych přísahat, že se mě teď starý muž bál, ale nechtěl jsem vědět, co viděl ve svých vizích. Ať už mě v budoucnosti čekaly jakékoliv noční můry, nejdříve jsem musel přežít dnešek.
"Oheň," pronesl jsem. "Zmínil jste oheň."
Přikývl a poté rozpřáhl ruce, aby ukázal, že nezná žádné podrobnosti.
Na pozadí mysli se mi tvořil nápad. Oheň. Řecké zbraně. Některé ze zásob, které jsme měly v tomto bytě… jejich seznam jsem zadal do vyhledávače v naději, že se zázračně objeví plán.
"Co je?" zeptala se Thalia. "Tenhle pohled znám. Něco tě napadlo."
"Pusťte mě ke klávesnici." Zasedl jsem k počítači a odklikl vyhledávání.
Článek vyskočil okamžitě.
Thalia mi nakoukla přes rameno. "Luku, to by bylo dokonalé! Ale myslela jsem, že tenhle předmět je pouze legenda."
"Nevím," přiznal jsem. "Jestliže je skutečný, jak ho vyrobíme? Není tady žádný návod."
Hal zaklepal na stůl, aby získal naši pozornost. Tvářil se vzrušeně. Ukázal na svou knihovnu.
"Antické dějiny," řekla Thalia. "Hal má pravdu. Mnoho z nich je opravdu starých. Pravděpodobně obsahují informace, které nejsou na internetu."
Všichni tři jsme se rozběhli k policím. Začali jsme vytahovat knihy. Halova knihovna brzy vypadala, jakoby ji zasáhl hurikán, ale nezdálo se, že by to starého muže zajímalo. Odhazoval tituly a listoval stránkami stejně rychle jako my. Ve skutečnosti bychom bez něj nikdy nenalezli odpověď. Po spoustě marného hledání poklepal na stránku staré knihy vázané v kůži.
Přelétl jsem očima seznam ingrediencí a moje vzrušení rostlo. "To je ono. Návod na řecký oheň."
Jak jsem věděl, že ho mám hledat? Možná mě vedl můj otec Hermés, bůh všeuměl, který to umí s jedy a alchymií. Možná jsem viděl ten návod už někdy předtím a prohledávání bytu ve mně tuto vzpomínku vyvolalo.
Vše, co jsme potřebovali, se nacházelo v místnosti. Viděl jsem všechny přísady, když jsme procházeli zásoby po poražených polobozích: staré pochodně, láhev božského nektaru, alkohol z Halovy lékárničky…
Vlastně bych neměl sepsat celý návod, dokonce ani v tomto deníku. Kdyby na něj někdo narazil a objevil tajemství řeckého ohně… no, nechci být zodpovědný za zničení smrtelného světa.
Došel jsem na konec seznamu. Scházela pouze jedna věc.
"Katalyzátor." Podíval jsem se na Thalii. "Potřebujeme blesk."
Její oči se rozšířily. "Luku, já nemůžu. Naposledy - "
Hal nás zatáhl k počítači a napsal, Dokážete přivolat blesk????
"Občas," přiznala Thalia. "Má to co dělat s Diem. Ale nedokážu to uvnitř. A i kdybychom byli venku, měla bych problém s ovládáním úderu. Naposledy jsem málem zabila Luka."
Při vzpomínce na tu nehodu se mi naježily chlupy v zátylku.
"Bude to v pořádku." Snažil jsem se znít přesvědčivě. "Připravím směs. Až bude hotová, pod počítačem je zásuvka. Můžeš přivolat blesk nad dům a prohnat ho elektrickým vedením."
"A zapálit dům," dodala Thalia.
Hal napsal, To uděláte tak jako tak, pokud uspějete.Uvědomujete si, jak je řecký oheň nebezpečný?
Polkl jsem. "Jo. Je to kouzelný oheň. Čeho se dotkne, to shoří. Nemůžete ho uhasit vodou, hasicím přístrojem nebo ničím dalším. Ale pokud ho dokážeme vyrobit dostatek pro vytvoření něčeho na způsob bomby, a hodíme ho na leucrotu - "
"Tak shoří." Thalia vrhla letmý pohled na starého muže. " Prosím řekněte mi, že ty nestvůry nejsou imunní vůči ohni."
Hal svraštil obočí. Nemyslím si, napsal. Ale řecký oheň promění tuhle místnost v peklo. Rozšíří se po celém domě během několika vteřin.
Pohlédl jsem na prázdnou ohradu. Podle Halových hodin jsme měli zhruba hodinu před západem slunce. Až se mříže zvednou a leucroty zaútočí, mohli bychom mít šanci - pokud bychom nestvůry překvapily výbuchem, pokud bychom se nějak dostali kolem nich a pokračovali dozadu do klece, aniž bychom uhořeli nebo byli sežráni zaživa. Příliš mnoho pokud.
Hlavou se mi honilo tucet různých strategií, ale pořád jsem se musel vracet k tomu, co Hal řekl o oběti. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že neexistuje způsob, jak bychom se odtud dostali všichni tři živí.
"Pojďme vyrobit řecký oheň," řekl jsem. "Potom vymyslíme zbytek."
Thalia a Hal mi pomohli shromáždit všechny věci, které jsme potřebovali. Zapnuli jsme Halův sporák a začali s extrémně nebezpečným vařením. Čas plynul příliš rychle. Leucroty venku na chodbě vrčely a cvakaly čelistmi.
Závěsy na oknech nepropouštěly světlo, ale hodiny prozrazovaly, že nám téměř vypršel čas.
Moje tvář se perlila potem, jak jsem míchal přísady dohromady. Pokaždé, když jsem zamrkal, vybavila se mi Halova slova na monitoru, jako bych je měl vypálená do mozku: Oběť ve tvé budoucnosti. Volba. Ale také zrada.
Co tím myslel? Byl jsem si jistý, že mi neřekl vše. Ale jedna věc byla jistá: Moje budoucnost ho děsila.
Pokoušel jsem se soustředit na svoji práci. Doopravdy jsem nevěděl, co dělám, ale neměl jsem na výběr. Možná na mě Hermés dával pozor a půjčil mi některé ze svých alchymistických znalostí. Nebo jsem měl prostě štěstí. Nakonec jsem měl hrnec plný černé mazlavé hmoty, kterou jsem nalil do staré zavařovací sklenice. Uzavřel jsem víko.
"Tady." Podal jsem sklenici Thalii. "Můžeš to zapálit? Sklo by mělo zabránit výbuchu do té doby, než rozbijeme sklenici."
Thalia nevypadala nadšeně. "Pokusím se. Budu muset odhalit elektrické vedení ve zdi. A na vyvolání blesku budu potřebovat pár minut soustředění. Radši byste měli o kousek ustoupit, v případě že… no, že vybouchnu nebo tak něco."
Popadla šroubovák z Halovy kuchyňské zásuvky, zalezla pod počítačový stůl a začala se šťourat v zásuvce.
Hal zvedl svůj zelený kožený deník. Pokynul mi, abych ho následoval. Vešli jsme do šatníku, kde Hal vytáhl ze saka pero a začal listovat knihou. Viděl jsem stránky a stránky stísněného úhledného písma. Konečně Hal objevil prázdnou stránku a něco naškrábal.
Podal mi knihu.
Zpráva zněla, Luku, chci, aby sis vzal tento deník. Jsou v něm mé předpovědi, poznámky ohledně budoucnosti a názory na to, kde jsem udělal chybu. Myslím, že by ti mohl pomoci.
Zavrtěl jsem hlavou. "Hale, je váš. Nechte si ho."
Vzal si knihu zpět a napsal, Máš důležitou budoucnost. Tvé volby změní svět. Můžeš se poučit z mých chyb, pokračovat v deníku. Mohl by ti pomoct s tvými rozhodnutími.
"Jakými rozhodnutími?" zeptal jsem se. "Co jste viděl, že vás to tolik vyděsilo?"
Jeho pero se dlouho vznášelo nad stránkou. Myslím, že konečně chápu, proč jsem byl proklet, napsal. Apollón měl pravdu. Někdy je opravdu lepší, aby budoucnost zůstala záhadou.
"Hale, vás otec je pitomec. Nezasloužil jste si -"
Hal naléhavě poklepal na stránku. Naškrábal, Jen mi slib, že budeš pokračovat v deníku. Kdybych si své myšlenky začal zaznamenávat dříve, možná bych se vyhnul několika hloupým chybám. A ještě jedna věc -
Založil pero do deníku a odepnul si z opasku dýku z božského bronzu. Nabídl mi ji.
"Nemůžu," řekl jsem. "Tedy vážím si toho, ale jsem spíše typ pro meče. A kromě toho jdete s námi. Tu zbraň budete potřebovat."
Zavrtěl hlavou a vtiskl mi dýku do dlaně. Vrátil se ke psaní: Ta čepel byla dar od dívky, kterou jsem zachránil. Slíbila mi, že bude vždy chránit svého vlastníka.
Hal se roztřeseně nadechl. Musel vědět, jak hořce ironicky ten slib zněl vzhledem k jeho prokletí. Napsal, Dýka nemá stejnou sílu nebo dosah jako meč, ale může být skvělou zbraní ve správných rukou. Budu se cítit lépe s vědomím, že ji máš ty.
Podíval se mi do očí a já konečně pochopil, co plánoval. "Nedělejte to," řekl jsem. "Můžeme to zvládnout všichni." Hal stiskl rty. Napsal, Oba víme, že je to nemožné. Dokážu se dorozumívat s leucrotami. Jsem logickou volbou pro návnadu. Ty a Thalia počkáte ve skříni. Mezitím vlákám nestvůry do koupelny. Získám vám několik vteřin navíc, abyste se dostali k únikovému panelu před tím, než odpálím bombu. Je to jediný způsob, jak získat potřebný čas.
"Ne," řekl jsem.
Ale jeho výraz byl ponurý a odhodlaný. Už nevypadal jako zbabělý starý muž. Vypadal jako polobůh připravený jít ven bojovat.
Nemohl jsem uvěřit tomu, že se nabízí obětovat svůj život kvůli dvěma dětem, které právě potkal, a zejména poté, co protrpěl tolik let. Přesto jsem nepotřeboval pero ani papír, abych poznal na co myslí. Tohle byla jeho šance na vykoupení. Udělá poslední hrdinský kousek a jeho kletba skončí dneškem, jak předpověděl Apollón.
Něco načmáral a podal mi deník. Poslední slovo znělo: Slib.
Zhluboka jsem se nadechl a zaklapl knihu. "Jo. Slibuju."
Hrom otřásl domem. Oba jsme nadskočili. Na druhé straně u počítačového stolu něco zasvištělo. Z počítače stoupal bílý kouř a místnost naplnil pach hořících pneumatik.
Thalia seděla na zemi a usmívala se. Zeď za ní byla zčernalá a plná puchýřů. Elektrická zásuvka byla úplně roztavená, ale zavařovací sklenice s řeckým ohněm nyní zeleně zářila.
"Objednal si někdo kouzelnou bombu?" zeptala se.
Právě v té chvíli hodiny ukázaly 7:03. Mříže výběhu se začaly zvedat a panel vzadu se začal otevírat.
Došel nám čas.

Starý muž napřáhl ruku.
"Thalie," řekl jsem. "Dej Halovi řecký oheň."
Ohlédla se a pohlédla zpět mezi nás. "Ale -"
"On musí." Můj hlas zněl drsněji než normálně. "Pomůže nám utéct."
Když jí došel význam mých slov, její tvář zbledla. "Luku, ne."
Mříže už byly napůl zvednuté. Panel se pomalu otevíral. Červená kopyta si prorážela cestu ven. Uvnitř žlabu leucroty vrčely a cvakaly čelistmi.
"Nemáme čas," varoval jsem ji. "Dělej!"
Hal převzal sklenici s ohněm od Thalie. Věnoval jí statečný úsměv a kývl na mě. Vzpomněl jsem si na poslední slovo, které napsal: Slib.
Popadl jsem jeho deník a dýku a schoval je do kapsy. Poté jsem Thalii zatáhl do šatníku.
O zlomek vteřiny později jsme uslyšeli, jak leucroty vpadly do místnosti. Všechny tři nestvůry syčely, vrčely a šlapaly po nábytku, dychtící po potravě.
"Tady!" zavolal Halův hlas. Jedna z nestvůr musela mluvit za něj, ale jeho slova zněla sebejistě a statečně. "Uvěznil jsem je v koupelně! Pohněte, vy hnusní podvraťáci!"
Bylo divné poslouchat, jak leucrota uráží samu sebe, ale zdálo se, že ten trik funguje. Tvorové uháněli směrem ke koupelně.
Popadl jsem Thalii za ruku. "Teď."
Vyrazili jsme ze skříně a sprintovali k výběhu. Panel uvnitř se už zavíral. Jedna z leucrot překvapeně zavrčela a otočila se, aby nás pronásledovala, ale neodvážil jsem se ohlédnout. Vyškrábali jsme se do klece. Vrhl jsem se k únikovému panelu a zaklínil ho golfovou holí.
"Dělej, dělej, dělej!" ječel jsem.
Thalia protahovala dovnitř, zatímco kovová deska začala ohýbat golfovou hůl.
Z koupelny Halův hlas ječel, "Víte, co to je, vy kříženci z Tartaru? Tohle je vaše poslední jídlo!"
Leucrota přistála na mě. Otočil jsem se a zakřičel, když její kostěné čelisti zacvakly ve vzduchu, kde před chvílí byl můj obličej.
Podařilo se mi jí praštit do čumáku, ale bylo to jako udeřit do pytle s mokrým cementem.
Poté mě něco popadlo za ruku. Thalia mě vtáhla do žlabu. Moje golfová hole praskla a panel se zavřel.
Kovovým potrubím jsme se proplazili do jiné ložnice a klopýtali ke dveřím.
Uslyšel jsem křičet Halcoyna Greena: "Za Apollóna!"
A domem otřásla mohutná exploze.
Vyběhli jsme do hořící chodby. Plameny olizovaly tapety a z koberce stoupal kouř. Dveře Halovy ložnice byly vyrvané z pantů a oheň se valil ven jako lavina, odpařující vše, co jí stojí v cestě.
Dorazili jsme ke schodům. Kouř byl tak hustý, že jsem nedohlédl na jejich konec. Klopýtali jsme a pokašlávali, žár spaloval mé oči a plíce. Dostali jsme se k úpatí schodiště. Začínal jsem si myslet, že to zvládneme ke dveřím, když se na mě vrhla leucrota a srazila mě na záda.
Musela to být ta, co nás pronásledovala do výběhu. Předpokládal jsem, že byla dost daleko od exploze na to, aby přežila počáteční výbuch, a nějak se jí povedlo utéct z ložnice, ačkoliv nevypadala, že by si to nějak užila. Její červená srst byla sežehnutá dočerna. Její špičaté uši byly v plamenech a jedno z jejích zářících rudých očí bylo oteklé.
"Luku!" zakřičela Thalia. Popadla své kopí, které celý den leželo v tanečním sále, a bodla nestvůru do žeber, ale tím ji jenom naštvala.
Zacvakala na ni svými kostěnými čelistmi, zatímco mě držela svým kopytem přišpendleného k zemi. Nemohl jsem se hýbat a věděl jsem, že by mi ta bestie mohla rozdrtit hrudník vyvinutím byť jen nepatrného tlaku.
Oči mě pálily od kouře. Stěží jsem dýchal. Viděl jsem Thalii znovu zkoušet kopí na nestvůru a okem jsem zachytil záblesk kovu - stříbrný náramek.
Konečně mi něco došlo: příběh kozy Amaltheii, která nás sem přivedla. Thalii bylo souzeno najít ten poklad. Patřil dítěti Dia.
"Thalie!" zalapal jsem po dechu. "Ten štít. Jak se jmenoval?"
"Jaký štít?" vykřikla.
"Diův štít!" najednou jsem si vzpomněl. "Aegis. Thalie, ten náramek - má kódové slovo."
Byla to zoufalá domněnka. Díky bohům - nebo díky slepému štěstí - ji Thalia pochopila. Poklepala na náramek, ale tentokrát zaječela, "Aegis!"
Náramek se okamžitě rozvinul do širokého bronzového disku - štít se spletitými vzory vymodelovanými podél okraje. Uprostřed byla jako posmrtná maska vytlačená do kovu tak šeredná tvář, že pokud bych mohl, ihned bych před ní utekl. Odvrátil jsem pohled, ale její obraz se mi vtiskl do mysli - hadí vlasy, upřené oči a ústa s vyceněnými tesáky.
Thalia namířila štít směrem k leucrotě. Nestvůra zakňučela jako štěně, ustupovala a oprostila mě tak od váhy svých kopyt. Skrz kouř jsem sledoval, jak vyděšená leucrota vbíhá přímo do nejbližších závěsů, které se proměnily v lesklé černé jazyky a pohltily nestvůru. Z nestvůry se kouřilo. Začala ječet, "Pomoc!" tuctem hlasů, pravděpodobně hlasy svých posledních obětí, dokud se konečně nerozpadla v temných olejnatých záhybech.
Ležel bych tam omráčený a vyděšený, dokud by se na mě nezřítil planoucí strop, ale Thalia mě popadla za ruku a zaječela, "Dělej!"
Vyrazili jsme k předním dveřím. Přemýšlel jsem, jak je otevřeme, když se lavina ohně vyřinula dolů po schodech a dostihla nás. Budova explodovala.

• PŘEKLAD JE MŮJ, PROTO KOPÍRUJTE POUZE SE ZDROJEM •

DENÍK LUKA CASTELLANA • 3. KAPITOLA

13. listopadu 2016 v 1:51 | Lindsey
Zamračila se. "Mělo by to něco udělat. Jestli mě sem Zeus poslal - "
Hal zatleskal, aby získal naši pozornost. Náhle jeho oči vypadaly skoro stejně šíleně jako jeho vlasy. Divoce gestikuloval, ale netušil jsem, co se nám snažil říct. Nakonec frustrovaně dupnul hadí botou a zavedl nás zpět do hlavního pokoje.
Zasedl ke svému počítači a začal psát. Podíval jsem se na hodiny na stole. Možná, že v tomhle domě běžel čas rychleji nebo je to jen normální, pokud čekáte na smrt, ale už bylo po poledni. Měli jsme za sebou půlku dne.
Hal ukázal na krátký román, který napsal: To jste vy!! Opravdu jste získali poklad!! Nemůžu tomu uvěřit!! Ten trezor byl uzavřen ještě předtím, než jsem se narodil!! Apollón mi řekl, že kletba bude zlomena, až se o trezor přihlásí jeho vlastník!! Pokud patří vám -
Bylo toho víc, s mnoha dalšími vykřičníky, ale než jsem to stačil dočíst, Thalia ho přerušila: "Zadrž. Nikdy předtím jsem neviděla ten náramek. Jak by mohl patřit mně? A pokud má kletba skončit teď, znamená to, že nestvůry jsou pryč?"
Klap, klap, klap, zazněla odpověď z chodby.
Zamračil jsem se na Hala. "Máte svůj hlas zpátky?"
Otevřel ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Svěsil ramena.
"Možná, že Apollón měl na mysli, že vás zachráníme," řekla Thalia.
Hal napsal novou větu: Nebo možná dnes zemřu.
"Děkujeme vám, pane Optimisto," řekl jsem. "Myslel jsem, že znáte budoucnost. Vy nevíte, co se stane?"
Hal odepsal: Nemůžu se podívat. Je to příliš nebezpečné. Vidíte, co se mi stalo, když jsem naposledy použil své schopnosti.
"Jasně," zabručel jsem. "Raději neriskujte. Možná byste si mohl zkazit ten šťastný život, co máte tady."
Věděl jsem, že to bylo hrubé, ale zbabělost starého muže mě rozčilovala. Nechal bohy, aby ho používali jako boxovací pytel příliš dlouho. Nastal čas, aby se začal bránit, nejlépe předtím, než se Thalia a já staneme další potravou leucrot.
Hal sklonil hlavu. Jeho hruď se třásla a já si uvědomil, že potichu pláče.
Thalia na mě vrhla podrážděný pohled. "To je v pořádku, Hale. Ještě to nevzdáváme. Tenhle náramek musí být odpovědí. Musí mít zvláštní moc."
Hal se roztřeseně nadechl. Obrátil se ke své klávesnici a naťukal: Je stříbrný. I kdyby se proměnil ve zbraň, nestvůry nemůže zranit žádný kov.
Thalia se na mě otočila s tichou prosbou v očích jako: Proměň to v užitečný nápad.
Prohlížel jsem si prázdnou ohradu a kovový panel, kterým nestvůry odešly. Pokud se dveře bytu znovu neotevřou a okna byla zakryta lidožravými jedovatými závěsy, ten panel mohl být naší jedinou šancí na útěk. Nemohly jsme použít žádné kovové zbraně. Měl jsem sice lahvičku jedu, ale pokud jsem měl ohledně ní pravdu, pak by zabila každého v místnosti, jakmile by se rozptýlila. Hlavou se mi honil další tucet nápadů, ale rychle jsem je všechny zamítl.
"Budeme muset najít jiný druh zbraně," rozhodl jsem. "Hale, půjčte mi svůj počítač."
Hal se tvářil pochybovačně, ale pustil mě na svoji židli.
Zíral jsem na monitor. Upřímně, nikdy jsem počítače moc nepoužíval. Jak už jsem řekl, technologie přitahovala nestvůry. Ale Hermés byl bohem komunikace, cest a obchodu. Možná to znamenalo, že má nějakou moc nad internetem. Vážně by se mi teď hodil božský zásah Googlu.
"Jen jednou," mumlal jsem k monitoru, "dej mi více času. Ukaž mi, že existuje nějaká světlá stránka toho, být tvým synem."
"Tak co, Luku?" zeptala se Thalia.
"Nic," odpověděl jsem.
Otevřel jsem vyhledávač a začal psát. Vyhledal jsem leucroty a doufal, že objevím nějakou jejich slabinu. Internet o nich téměř nic nevěděl, kromě toho, že jsou to mýtická zvířata a lákají svoji kořist napodobováním lidského hlasu.
Zadal jsem do vyhledávače "řecké zbraně". Našel jsem pár úžasných obrázků mečů, kopí a katapultů, ale pochyboval jsem, že bychom dokázali nestvůry zabít fotkami s nízkým rozlišením. Sepsal jsem seznam věcí, které se nacházely v pokoji - baterky, božský bronz, jed, tyčinky Snickers, golfová hole - v naději, že se vynoří nějaký zázračný recept na paprsek, který by byl smrtelný pro leucroty. Smůla. Napsal jsem "Pomoz mi zabít leucroty". Nebližší výraz byl Pomoz mi vyléčit leukémii.
Hlava mi třeštila. Neměl jsem žádnou představu o tom, jak dlouho jsem hledal, dokud jsem se nepodíval na hodiny: čtyři odpoledne. Jak jen to bylo možné?
Mezitím se Thalia snažila aktivovat svůj nový náramek, ovšem bez úspěchu. Točila jím, poklepávala na něj, třásla s ním, nandala si ho na kotník, mrskla s ním o zeď, házela jím nad hlavou a ječela "Zeus!". Nic se nestalo.
Podívali jsme se na sebe a já věděl, že nám oběma došly nápady. Přemýšlel jsem o tom, co nám Hal Green řekl. Všichni polobohové měli na začátku naději. Všichni měli mnoho plánů na útěk. A nikdo z nich neuspěl.
Nemohl jsem dopustit, aby se to stalo. Thalia a já jsme toho přežili příliš mnoho na to, abychom to teď vzdali. Ale nenapadalo mě nic jiného, co bych mohl udělat pro záchranu svého života (a myslel jsem to doslova).
Přišel Hal a ukázal na klávesnici.
"Jen do toho," řekl jsem sklíčeně.
Vyměnili jsme si místa.
Dochází vám čas, napsal. Pokusím se nahlédnout do budoucnosti.
Thalia se zamračila. "Mám dojem, že jste říkal, že je to příliš nebezpečné."
Na tom nezáleží, napsal Hal. Luke má pravdu. Jsem zbabělý starý muž, ale Apollón mě už nemůže víc potrestat. Možná uvidím něco, co by vám mohlo pomoct. Thalie, podej mi ruce.
Obrátil se k ní.
Thalia zaváhala.
Venku před bytem leucroty zavrčely a škrábaly na dveře. Zněly hladově.
Thalia vklouzla svýma rukama do Halových. Starý muž zavřel oči a soustředil se stejně jako já, když jsem studoval složitý zámek.
Škubl sebou a poté se roztřeseně nadechl. Pohlédl na Thalii s výrazem plným soucitu. Otočil se ke klávesnici a dlouho váhal předtím, než začal psát.
Je vám souzeno přežít dnešek, napsal nakonec.
"To je - to je dobře, ne?" zeptala se. "Proč tedy vypadáte tak smutně?"
Hal hleděl na blikající kurzor. Poté pokračoval: Brzy se obětuješ, abys zachránila své přátele. Vidím věci, které… je těžké popsat. Roky samoty. Budeš stále naživu, ale spát. Změníš se jednou a poté se změníš znovu. Tvoje cesta bude velmi osamělá a smutná. Ale jednoho dne se svojí rodinou znovu shledáš.
Thalia zaťala pěsti. Začala si mumlat něco pro sebe a přecházela po místnosti. Nakonec udeřila pěstí do police. "To nedává žádný smysl. Obětuji se, ale budu žít. Změním se, usnu? Tomu říkáš budoucnost? Já - já dokonce ani nemám rodinu. Jenom mámu, ale nikdy se nehodlám vrátit domů."
Hal našpulil rty. Omlouvám se. Nijak neovládám to, co vidím. Ale neměl jsem na mysli tvoji matku.
Thalia téměř zacouvala do závěsů. Naštěstí se včas zarazila, ale vypadala, že má závrať, jakoby právě vystoupila z horské dráhy.
"Thalie?" zeptal jsem se tak jemně, jak jsem dokázal. "Ty víš, o čem mluví?"
Pohlédla na mě koutkem oka. Nechápal jsem, proč vypadala tak nervózně. Věděl jsem, že nerada mluví o svém předchozím životě v L. A., ale řekla mi, že je jedináček a nikdy se nezmínila o dalších příbuzných, kromě její matky.
"To nic není," řekla nakonec. "Zapomeň na to. Hal už vyšel ze cviku."
Byl jsem si jistý, že ani sama Thalia tomu nevěří.
"Hale," oslovil jsem ho. "musí toho být víc. Řekl jste nám, že Thalia přežije. Jak? Viděl jste náramek? Nebo kozu? Potřebujeme něco, co by nám pomohlo."
Smutně zavrtěl hlavou. Nic o náramku jsem neviděl. Omlouvám se. Vím něco málo o Amaltheie, ale pochybuji, že by to pomohlo. Ta koza se starala o Dia, když byl ještě dítě. Později ji Zeus zabil a její kůži použil k vytvoření svého ochranného štítu - Aegisu.
Poškrábal jsem se na bradě. Byl jsem si jistý, že se jedná o příběh, na který jsem se snažil si předtím vzpomenout. Zdálo se to důležité, ačkoliv jsem nemohl přijít na to proč. "Takže Zeus zabil svoji vlastní kozí matku. Typický bůh. Thalie, nevíš něco o štítu?"
S úlevou přikývla, vděčná za změnu tématu. "Athéna na něm vytvořila hlavu Medúzy a pokryla ho božským bronzem. Ona a Zeus se o něj střídali v boji. Štít měl zastrašit jejich nepřátele."
Nevěděl jsem, jak by tato informace mohla pomoct. Koza Amaltheia očividně znovu oživla. To se s mýtickými nestvůrami stává často - znovu povstanou z propasti Tartaru. Ale proč nás Amaltheia zavedla sem?
V hlavě se mi vynořil špatný nápad. Pokud by mě Zeus stáhl z kůže, rozhodně bych netoužil mu víckrát pomoct. Vlastně bych se chtěl pomstít jeho dětem. Možná právě proto nás Amaltheia zavedla do domu.
Hal Green natáhl ruce směrem ke mně. Jeho zachmuřený výraz mi napověděl, že jsem na řadě s věštěním.
Zaplavila mě vlna strachu. Po vyslechnutí Thaliiny budoucnosti jsem nechtěl znát tu svou. Co když přežila ona a já ne? Co když jsme přežili oba dva, ale Thalia se někde během cesty obětovala, aby mě zachránila, jak zmínil Hal? To bych nesnesl.
"Nedělej to Luku," řekla hořce Thalia. "Bohové měli pravdu. Halovy předpovědi nikomu nepomohou."
Starý muž zamrkal slzícíma očima. Jeho ruce byly tak křehké, až bylo těžko uvěřitelné, že jeho žilami protéká krev nesmrtelného boha. Řekl, že jeho kletba dnes tak či onak skončí. Už předvídal Thaliino přežití. Pokud v mé budoucnosti může uvidět něco, co by pomohlo, musím to zkusit.
Podal jsem mu ruce.

• PŘEKLAD JE MŮJ, PROTO KOPÍRUJTE POUZE SE ZDROJEM •

DENÍK LUKA CASTELLANA • 2. KAPITOLA

13. listopadu 2016 v 1:47 | Lindsey
Stvoření za námi opakovala jeho slova: "Vlevo! Pospěšte si!"
Možná ti tvorové jenom napodobovali jako papoušci. Nebo možná ten hlas před námi taky patřil nestvůře. I přes to, něco na mužově tónu znělo skutečně. Zněl osaměle a nešťastně, jako rukojmí.
"Musíme mu pomoct," oznámila mi Thalia, jakoby četla moje myšlenky.
"Jo," souhlasil jsem.
Vyrazili jsme vpřed. Chodba čím dál víc zchátralá - tapety se odlupovaly jako kůra stromů, svítící nástěnné svícny byly rozmlácené na kousky. Koberec byl roztrhaný na cucky a pokrytý kostmi. Světlo pronikalo zpod posledních dveří nalevo.
Bušení kopyt za námi sílilo.
Doběhli jsme ke dveřím a pokusil jsem se je vyrazit, ale dveře se otevřely samy. Společně s Thalií jsme vpadli dovnitř a skončili s obličejem přitisknutým ke koberci.
Dveře se zabouchly.
Ta stvoření venku frustrovaně vrčela a škrábala po zdech.
"Ahoj," ozval se mužský hlas, tentokrát mnohem blíž. "Velice se omlouvám."
Hlava se mi motala. Zdálo se mi, že jsem ho zaslechl po své levici, ale když jsem vzhlédl, stál přímo před námi.
Měl na sobě boty z hadí kůže a strakatý zeleno-hnědý oblek, který mohl být vyrobený ze stejného materiálu. Byl vysoký a vyzáblý s šedými vlasy, které měl téměř stejně rozčepýřené jako Thalia. Vypadal jako velmi starý, nemocný a módně oblečený Einstein.
Měl svěšená ramena. Jeho smutné zelené oči byly zdůrazněné kruhy pod nimi. Kdysi mohl být hezký, ale kůže na tváři mu visela, jakoby byl zčásti vyfouknutý.
Jeho pokoj byl zařízen jako podkrovní byt. Na rozdíl od zbytku domu byl v poměrně dobrém stavu. U protější stěny byla manželská postel, stůl s počítačem a okno zatažené tmavými závěsy, stejnými jako v přízemí. Podél pravé stěny stála knihovna, malý kuchyňský kout a dvoje dveře - jedny vedly do koupelny, druhé do velkého šatníku.
"Ehm, Luku," ozvala se Thalia.
Ukázala nalevo.
Srdce mi málem vyskočilo z hrudi.
Po levé straně místnosti stála řada železných tyčí jako ve vězeňské cele. Uvnitř byla ta nejděsivější zoo výstava, jakou jsem kdy viděl. Na štěrkové podlaze byly poházené kosti a kusy brnění. Klecí se plížila nestvůra se lvím tělem a rezavě-červenou srstí. Místo tlap měla kopyta jako kůň a mrskala ocasem kolem sebe jako bičem. Její hlava byla směsicí koně a vlka - se špičatýma ušima, protáhlým čumákem a černými rty, které byly znepokojivě podobné lidským.
Nestvůra zavrčela. Na chvíli jsem si pomyslel, že nosí jeden z těch chráničů zubů, jaké používají boxeři. Místo zubů měla dvě pevné zubní protézy z kosti, které měly tvar podkovy. Když vyštěkla, kostní náhrada vydávala nepříjemné klap, klap, klap, které jsem slyšel v přízemí.
Nestvůra upřela svoje rudě zářící oči na mě. Sliny kapaly z jejího podivného kostnatého hřbetu. Chtěl jsem utéct, ale nebylo kam. Stále jsem slyšel ostatní tvory - nejméně dva - vrčet na chodbě.
Thalia mi pomohla na nohy. Chytil jsem ji za ruku a pohlédl na starého muže.
"Kdo jste?" zeptal jsem se. "Co je zač ta věc v kleci?"
Starý muž se zašklebil. Jeho výraz byl tak plný utrpení, až jsem si pomyslel, že možná pláče. Otevřel ústa, ale když promluvil, slova nevyšla z něho.
Jako nějaký děsivý břichomluvecký kousek, nestvůra promluvila místo něho, hlasem starého muže: "Jmenuji se Halcyon Green. Velice se omlouvám, ale jste v kleci. Byli jste vylákáni, abyste zde zemřeli."
Thaliino kopí jsme nechali v přízemí, a tak nám zbyla jen jedna zbraň - moje golfová hůl. Výhružně jsem jí zamával na starého muže, ale ten nedělal žádné výhrůžné pohyby. Vypadal tak žalostně a sklíčeně, že jsem se nemohl přimět k tomu, abych ho udeřil.
"M-měl byste to lépe vysvětlit," vykoktal jsem. "Proč - jak - co…?"
Jak můžete sami potvrdit, se slovy mi to jde dobře.
Za mřížemi nestvůra cvakla svými kostěnými čelistmi.
"Chápu váš zmatek," řekla hlasem starého muže. Její soucitný tón se nehodil k vražedné záři v jejích očích.
"Tvor, kterého zde vidíte, je leucrota. Má talent na napodobování lidského hlasu. Tak láká svoji kořist."
Podíval jsem se zpátky z muže na nestvůru. "Ale… ten hlas je váš? Myslím, chlápek v obleku z hadí kůže - slyším to, co chce říct?"
"Máš pravdu." Leucrota si ztěžka povzdechla. "Jsem, jak jsi řekl, chlápek v obleku z hadí kůže. To je mé prokletí. Jmenuji se Halcyon Green, syn Apollóna.
Thalia klopýtla dozadu. "Vy jste polobůh? Ale jste tak - "
"Starý?" zeptala se leucrota. Muž, Halcyon Green, si prohlížel svoje ruce poseté jaterními skvrnami, jakoby nemohl uvěřit, že jsou jeho. "Ano, jsem."
Rozuměl jsem Thaliinu překvapení. Na našich cestách jsme potkali několik dalších polobohů - někteří byli přátelští, jiní až tolik ne. Ale všichni byli děti tak jako my. Naše životy byly tak nebezpečné, že jsme si s Thalií mysleli, že je nepravděpodobné, aby žil polobůh dost dlouho na to, aby se stal dospělým. Přesto byl Halcyon Green starý minimálně šedesát let.
"Jak dlouho tady jste?" zeptal jsem se.
Halcyon lhostejně pokrčil rameny. Nestvůra promluvila za něj: "Už jsem to přestal počítat. Desetiletí? Protože můj otec je bohem věštců, narodil jsem se prokletý - dokážu vidět budoucnost. Apollón mě varoval, abych to držel v tajnosti. Řekl mi, že bych nikdy neměl mluvit o tom, co jsem viděl, protože bych mohl naštvat bohy. Ale před mnoha lety… prostě jsem musel zasáhnout. Potkal jsem mladou dívku, které bylo souzeno nešťastnou náhodou zemřít. Zachránil jsem jí život, když jsem jí prozradil budoucnost."
Snažil jsem se soustředit na toho starého muže, ale bylo těžké nezírat na ústa nestvůry - ty černé rty, slintající kostěné čelisti.
"Já to nechápu…" přinutil jsem se podívat Halcyonovi do očí. "Udělal jste něco dobrého. Proč by to mělo naštvat bohy?"
"Nemají rádi smrtelníky, kteří zasahují do osudu," řekla leucrota. "Otec mě proklel. Přinutil mě nosit tyhle šaty, kůži Pýthóna, který kdysi střežil Orákulum z Delf, jako připomínku toho, že nejsem věštec. Vzal mi můj hlas a zavřel mě v tomhle domě, mém domě z dětství. Poté sem bohové poslali leucroty, aby mě hlídali. Obvykle pouze napodobují lidskou řeč, ale tahle je propojena s mými myšlenkami. Mluví místo mě. Drží mě naživu jako návnadu, aby přilákali další polobohy. Byl to Apollónovův způsob, jak mi navždy připomenout, že můj hlas jenom vede ostatní vstříc jejich záhubě."
Rozzlobená měděná chuť naplnila moje ústa. Už jsem věděl, že bohové mohou být krutí. Můj otec flákač mě ignoroval čtrnáct let. Ale kletba Halcyona Greena byla prostě špatná. Byla zlá.
"Měl byste se bránit," řekl jsem. "Tohle si nezasloužíte. Utečte. Zabijte nestvůry. Pomůžeme vám."
"Má pravdu," potvrdila Thalie. "Tohle je Luke, mimochodem. Já jsem Thalia. Bojovali jsme se se spoustou nestvůr. Musí být něco, co můžeme udělat, Halcyone."
"Říkejte mi Hal," řekla leucrota. Starý muž sklíčeně zavrtěl hlavou. "Ale vy tomu nerozumíte. Nejste první, kdo sem přišel. Obávám se, že všichni polobohové si myslí, že existuje naděje, když poprvé vejdou. Občas se jim pokusím pomoct. Nikdy to nefunguje. Okna jsou hlídána smrtícími závěsy - "
"Všimla jsem si," zamumlala Thalia.
" - a dveře jsou dobře začarované. Pustí tě dovnitř, ale ne ven."
"Tak na to se podíváme." Otočil jsem se a přitiskl ruku na zámek. Soustředil jsem se, až mi kapky potu stékaly dolů po krku, ale nic se nestalo. Moje síla mi byla k ničemu.
"Říkal jsem to," ozvala se hořce leucrota. "Nikdo z nás nemůže odejít. Boj s nestvůrami je beznadějný. Nemůžou být zraněny žádným kovem, který je známý bohům nebo lidem."
Aby dokázal svoji pravdu, starý muž odhrnul kraj svého hadího saka a odhalil dýku na jeho opasku. Vytasil zle vyhlížející čepel z božského bronzu a přistoupil k cele nestvůry.
Leucrota na něj zavrčela. Hal zabodnul nůž mezi tyče, přímo do hlavy nestvůry. Normálně by se nestvůra rozpadla po jediném zásahu božským bronzem. Čepel se však prostě odrazila od čumáku leucroty a nezanechala žádnou stopu. Leucrota vykopla kopyty proti tyčím a Hal ustoupil.
"Vidíte?" řekla nestvůra místo Hala.
"Takže to prostě vzdáte?" dožadovala se Thalia. "Pomůžete nestvůrám nás přilákat a počkáte, až nás zabijí?"
Hal zasunul dýku. "Omlouvám se, moje drahá, ale nemám příliš na vybranou. Jsem zde také uvězněn. Jestli nebudu spolupracovat, ty nestvůry mě nechají vyhladovět. Nestvůry vás mohli zabít v okamžiku, kdy jste vstoupili do tohoto domu, ale používají mě, abych vás nalákat nahoru. Na chvíli mi umožňují vaši společnost. Usnadňuje mi to moji samotu. A potom… no, nestvůry rády jedí při západu slunce. Dnes nastane v 7:03." Ukázal na digitální hodiny na stole, kde stálo 10:34 dopoledne. "Poté, co budete pryč, já - budu žít z čehokoliv, co jste přinesli." Podíval se hladově na můj batoh a mě přejel mráz po zádech.
"Jste stejně zlý jako ty nestvůry," prohlásil jsem.
Starý muž sebou trhl. Bylo mi jedno, jestli jsem ranil jeho city. V batohu jsem měl dvě tyčinky Snickers, šunkový sendvič, lahev vody a prázdnou lahev od nektaru. Nechtěl jsem zemřít kvůli tomu.
"Děláte dobře, když mě nenávidíte," řekla leucrota Halovým hlasem, "ale nemůžu vás zachránit. Při západu slunce se tyče zvednou. Nestvůry vás odvlečou pryč a zabijí. Není úniku."
Uvnitř, v ohradě nestvůry, se otevřel čtvercový panel na zadní stěně. Toho panelu jsem si předtím ani nevšiml, ale musel vést do další místnosti. Další dvě leucroty vkráčely do klece. Všechny tři upřely své rudě zářící oči na mě a jejich kostěné náhrady praskaly očekáváním.
Uvažoval jsem nad tím, jak ty nestvůry můžou jíst s tak podivnými ústy. Jako kdyby odpovídala na moji nevyřčenou otázku, leucrota zvedla do tlamy starý kus brnění. Náprsní krunýř z božského bronzu vypadal dost silný na to, aby odolal útoku oštěpem, ale leucrota ostře zaútočila silou svěráku a vykousla do kovu díru ve tvaru koňské podkovy.
"Jak vidíte," řekla jiná leucrota Halovým hlasem, "tyto nestvůry jsou pozoruhodně silné."
Moje nohy byly cítit jako promáčené špagety. Thaliiny prsty se mi zaryly do ruky.
"Pošlete je pryč," zaprosila. "Hale, můžete je přinutit odejít?"
Starý muž se zamračil. První nestvůra řekla: "Pokud to udělám, nebudeme spolu moct komunikovat."
Druhá nestvůra se toho chytila stejným hlasem: "Kromě toho jakýkoliv únikový plán, na který myslíte, už předtím někdo zkusil."
Třetí nestvůra dodala: "Soukromé rozhovory nemají žádný smysl."
Thalia neklidně přecházela, stejně jako nestvůry. "Vědí, co říkají? Myslím, jenom mluví nebo rozumí slovům?"
První leucrota začala pronikavě kňučet. Poté napodobila Thaliin hlas: "Rozumí slovům?"
Zvedl se mi žaludek. Ta nestvůra dokonale napodobila Thalii. Kdybych ten hlas slyšel ve tmě, volající o pomoc, běžel bych přímo k němu.
Druhá nestvůra promluvila za Hala: "Ti tvorové jsou inteligentní, stejně jako psi. Rozumí emocím a několika základním frázím. Dokážou přilákat svoji oběť pláčem a výkřiky, jako například "Pomoc!" Nejsem si ale jistý, nakolik doopravdy rozumí lidské řeči. Na tom nezáleží. Nemůžete je oklamat."
"Pošlete je pryč," řekl jsem. "Máte počítač. Napište, co chcete říct. Pokud zemřeme při západu slunce, nechci, aby na mě ty věci zíraly celý den."
Hal zaváhal. Poté se otočil na nestvůry a v tichosti na ně upřeně hleděl. Po chvíli, leucroty zavrčely. Opustily ohradu a zadní panel se za nimi zavřel.
Hal na mě pohlédl. Rozpřáhl ruce, jakoby se omlouval nebo se na něco ptal.
"Luku," ozvala se úzkostlivě Thalia, "máš plán?"
"Ještě ne," přiznal jsem. "Ale raději bychom měli přijít s jedním do západu slunce."

Byl to zvláštní pocit, čekat na smrt. Normálně, když jsme s Thalií bojovali s nestvůrami, měli jsme asi tak dvě vteřiny na to, abychom vymysleli plán. Hrozba byla bezprostřední. Žili jsme nebo zemřeli okamžitě. Teď jsme uvězněni v pokoji na celý den, nemůžeme nic dělat a víme, že při západu slunce se dveře klece zvednou a my budeme ušlapáni k smrti a roztrháni nestvůrami, které nemohou být zabity žádnou zbraní. A potom mi Halcyon Green sní moje tyčinky Snickers.
To napětí bylo skoro horší než útok.
Část mě byla v pokušení vyřadit starého muže ze hry golfovou holí a nakrmit jím závěsy. Potom by alespoň nemohl pomáhat nestvůrám nalákat další polobohy k jejich smrti. Ale nemohl jsem se přinutit to udělat. Hal byl tak slabý a ubohý. Kromě toho, ta kletba nebyla jeho chyba. Byl po desetiletí vězněn v tomhle pokoji, donucen být závislý na těch nestvůrách kvůli jeho hlasu a přežití, donucen sledovat umírat ostatní polobohy, a to vše jenom proto, že zachránil život dívce. Co je to za spravedlnost?
Byl jsem pořád na Hala naštvaný kvůli tomu, že nás sem nalákal, ale chápal jsem, proč po tolika letech ztratil naději. Pokud si někdo zasloužil golfovou holí po hlavě, byl to Apollón - a všichni ostatní rodiče, flákači, z Olympu, když na to přijde.
Prošli jsme zásoby v Halově vězeňském bytě. Knihovny byly nacpané vším možným, od dávné historie až po thrillery.
Můžete si přečíst cokoliv, napsal Hal na svém počítači. Jenom ne prosím můj deník. Je to osobní.
Ochranitelsky položil ruku na otlučenou zelenou knihu vázanou v kůži, která ležela vedle klávesnice.
"Žádný problém," řekl jsem. Pochyboval jsem, že by nám některá z těch knih mohla pomoci a nedokázal jsem si představit, že by Hal napsal něco zajímavého do svého deníku o tom, jak je zaseknutý v tomto pokoji po většinu svého života.
Ukázal nám internetový prohlížeč na počítači. Super. Můžeme si objednat pizzu a sledovat nestvůry požírající poslíčka. Nijak zvlášť užitečné. Předpokládal jsem, že bychom mohli někomu napsat o pomoc. Pokud tedy pomineme to, že jsme neměli koho kontaktovat a já nikdy nepoužil e-mail. Thalia a já jsme dokonce ani nenosili telefony. Tvrdě jsme se poučili, že pokud polobohové používají technologii, přitahuje to nestvůry stejně jako krev žraloky.
Pokračovali jsme do koupelny. Byla celkem čistá, pokud zvážíme jak dlouho tu Hal žil. Měl dvě náhradní sady hadích šatů, zřejmě jen ručně pratelné, které visely z tyče nad vanou. Jeho lékárnička byla zásobená vším možným - toaletními potřebami, léky, zubními kartáčky, vybavením první pomoci, ambrózií a nektarem. Snažil jsem se nemyslet na to, odkud se to všechno vzalo, a snažil se hledat, ale neviděl jsem nic, co by nám mohlo pomoci porazit leucroty.
Thalia frustrovaně zabouchla zásuvku. "Já tomu nerozumím! Proč by mě sem Amaltheia zavedla? Přišli sem ostatní polobohové taky kvůli koze?"
Hal se zamračil. Pokynul nám, abychom ho následovali zpátky k jeho počítači. Sklonil se nad klávesnici a napsal: Jaká koza?
Neviděl jsem žádný důvod, proč to držet v tajnosti. Pověděl jsem mu, jak jsme následovali Diovu zářící, Pepsi-dávkující kozu do Richmondu a jak nám ukázala tenhle dům.
Hal se zatvářil zmateně. Napsal: Slyšel jsem o Amaltheie, ale nevím, proč by vás přivedla sem. Ostatní polobohové byli přitahováni k domu kvůli pokladu. Předpokládal jsem, že vy také.
"Pokladu?" zeptala se Thalia.
Hal vstal a ukázal nám svoji šatnu. Byla zaplněná dalšími zásobami shromážděnými od nešťastných polobohů - obleky příliš malými pro Hala, staromódními svítilnami ze dřeva, promáčknutými částmi brnění a několika meči z božského bronzu, které byly ohnuté a zlomené. Takové plýtvání. Potřeboval jsem jiný meč.
Hal přesunoval krabice knih, bot, několik zlatých cihel a malý košík plný diamantů, o kterém se nezdálo, že by o něj projevoval zájem. Odhalil trezor, velký dva metry čtvereční a ukázal na něj, jakoby chtěl říct: Ta-dá.
"Můžete to otevřít?" zeptal jsem se.
Hal zavrtěl hlavou.
"Víte, co je uvnitř?" zeptala se Thalia.
Hal znovu zavrtěl hlavou.
"Je to past," hádal jsem.
Hal důrazně přikývl, a pak si přejel prstem pod krkem.
Klekl jsem si vedle trezoru. Nedotkl jsem se ho, ale držel jsem ruce blízko kombinačního zámku. Prsty mě pálily horkem, jakoby se jednalo o vařící pec. Soustředil jsem se, dokud jsem nevycítil mechanismy uvnitř. Nelíbilo se mi to, co jsem našel.
"Tahle věc je špatná zpráva," zamumlal jsem. "Ať už je uvnitř cokoliv, musí to být důležité."
Thalia si klekla vedle mě. "Luku, to je to, proč jsme tady." Její hlas byl plný vzrušení. "Zeus chtěl, abych to našla."
Pochybovačně jsem se na ni podíval. Nechápal jsem, jak mohla mít takovou víru ve svého otce. Zeus s ní nezacházel o nic lépe, než Hermés se mnou. Kromě toho, mnoho polobohů sem bylo zavedeno. A všichni z nich jsou mrtví.
Stále si mě měřila těma pronikavýma modrýma očima a já věděl, že znovu bude po jejím.
Povzdechl jsem si. "Požádáš mě, abych to otevřel, že jo?"
"Můžeš?"
Kousl jsem se do rtu. Možná, až se příště dám s někým dohromady, měl bych si vybrat někoho, koho bych neměl tak moc rád. Prostě jsem nedokázal Thalii říct ne.
"Lidé to už předtím zkoušeli otevřít," varoval jsem ji. "Kletba je na rukojeti. Tipuji, že kdokoliv se jí dotkne, tak shoří na hromadu popela."
Podíval jsem se na Hala. Jeho obličej zešedl, stejně jako jeho vlasy. Bral jsem to jako potvrzení.
"Můžeš obejít tu kletbu?" zeptala se mě Thalia.
"Myslím, že jo," odpověděl jsem. "Ale bojím se té druhé pasti."
"Druhé pasti?" zeptala se.
"Nikomu se nepodařilo aktivovat kombinaci," řekl jsem. "Vím to, protože je tady jed, který se spustí, jakmile se někdo trefí do třetího čísla. A to nikdy nebylo aktivováno."
Soudě podle Halových vykulených očí, tohle pro něj byla novinka.
"Můžu ho zkusit zneškodnit," řekl jsem, "ale když to zkazím, celý byt se zaplní plynem a my zemřeme."
Thalia polkla. "Věřím ti. Jen… nepokaz to."
Otočil jsem se na starého muže. "Možná byste se mohl schovat ve vaně. Dejte si mokré ručníky přes obličej. To by vás mělo ochránit."
Hal se neklidně zavrtěl. Tkanina jeho hadího obleku se vlnila, jakoby stále byla naživu a snažila se spolknout něco nepříjemného. Tváří se mu míhaly emoce - strach, pochybnost a především stud. Tipoval jsem, že nemohl vystát myšlenku na to, že se skrývá ve vaně, zatímco dvě děti riskují svůj život. Anebo v něm, i potom všem, zůstala část ducha poloboha. Ukázal na trezor jako: Jdi do toho.
Dotkl jsem se kombinačního zámku. Soustředil jsem se tak moc, že jsem cítil, jako bych zvedal pět tisíc liber. Zrychlil se mi tep. Kapka potu stékala po mém nosu. Konečně jsem ucítil otáčení ozubených koleček. Kov zasténal, číselný zámek cvaknul a šrouby skočily zpátky. Opatrně jsem se vyhnul rukojeti, vypáčil dveře konečky prstů a vytáhl neporušenou lahvičku zelené tekutiny.
Hal vydechl.
Thalia mě políbila na tvář, což pravděpodobně neměla dělat, když držím lahvičku smrtícího jedu.
"Jsi tak dobrý," prohlásila.
Stál ten risk za to? Jo, rozhodně.
Podíval jsem se do trezoru a mé nadšení zčásti vybledlo. "To je všechno?"
Thalia sáhla dovnitř a vytáhla náramek.
Nevypadal nic moc, jenom řada naleštěných stříbrných článků.
Thalia si ho připnula na zápěstí. Nic se nestalo.

• PŘEKLAD JE MŮJ, PROTO KOPÍRUJTE POUZE SE ZDROJEM •

DENÍK LUKA CASTELLANA • 1. KAPITOLA

13. listopadu 2016 v 1:42 | Lindsey
Moje jméno je Luke.
Upřímně řečeno, nevím, jestli budu schopný udržet krok s tímto deníkem. Můj život je dost šílený. Ale slíbil jsem starému muži, že se o to alespoň pokusím. Po dnešku… no, dlužím mu to.
Třesou se mi ruce, zrovna teď, když sedím na hlídce. Nemůžu dostat ty děsivé obrazy z hlavy. Mám několik hodin, než se holky probudí. Možná, že když napíšu svůj příběh, dokážu vše nechat za sebou.
Možná bych měl začít s kouzelnou kozou.
Už tři dny jsme s Thalií pronásledovali kozu po celé Virginii. Nebyl jsem si přesně jistý proč. Podle mě ta koza nevypadala nijak zvláštně, ale Thalii jsem nikdy neviděl tak vyvedenou z míry. Byla přesvědčená, že ta koza je nějakým znamením od jejího otce, Dia.
Jo, jejím otcem je řecký bůh. Stejně tak jako mým. Jsme polokrevní. Jestli si myslíš, že to zní super, zamysli se znovu. Polobohové jsou magnety na monstra. Všechny ty nestvůry ze starověkého Řecka jako Lítice, harpyje a Gorgony stále existují a jsou schopny ucítit hrdiny na míle daleko. Kvůli tomu jsme Thalia a já strávili většinu života na útěku. Naši supermocní rodiče s námi ani nemluví, natož aby nám pomáhali. Proč? Vysvětlování by zabralo celý deník, takže to raději přeskočím.
Každopádně ta koza se vždycky objevila z ničeho nic a daleko od nás. Kdykoliv jsme se jí pokusili chytit, koza zmizela a objevila se kus před námi, jakoby se nás snažila někam zavést.
Já už bych se na ni dávno vykašlal. Thalia nedokázala vysvětlit, proč by měla být důležitá, ale znal jsem ji dost dlouho na to, abych se naučil věřit jejímu úsudku. A tak jsme sledovali kozu.
Brzy ráno jsme dorazili do Richmondu. Plahočili jsme se přes úzký most, líně tekoucí zelenou řeku, nedávno zalesněné parky a hřbitovy z dob občanské války. Jak jsme se blížili k centru města, míjeli jsme ospalé čtvrti, které byly tvořeny červenými cihlovými domy vklíněnými blízko k sobě. Každý z nich měl verandu s bílými sloupy a malou zahrádku.
Představoval jsem si, že všechny normální rodiny žijí v těchto útulných domech. Přemýšlel jsem, jaké by to bylo mít domov, vědět, kde se příště najím a nemuset se bát každý den toho, že posloužím jako potrava pro nestvůry. Z domova jsem utekl, když mi bylo devět - před pěti lety. Sotva si pamatuju, jaké to bylo spát v opravdové posteli.
Po další ušlé míli mi připadalo, jako by se mi nohy v botách rozpouštěly. Doufal jsem, že najdeme místo, kde bychom si odpočinuli, možná se i najedli. Místo toho jsme našli kozu.
Ulice, po které jsme šli, se otevírala do velkého kruhového parku. Okruh lemovaly mohutné obytné domy z červených cihel. Uprostřed kruhu, stál dvacet stop vysoký podstavec. Byl z bílého mramoru a na jeho vrcholu stál bronzový chlápek sedící na koni. U základny pomníku se pásla koza.
"Dolů!" Thalia mě zatáhla za záhon růžových keřů.
"Je to jenom koza," zopakoval jsem asi po miliónté. "Proč - ?"
"Je výjimečná," trvala na svém Thalia. "Je jedním z posvátných zvířat mého otce. Jmenuje se Amaltheia."
Nikdy předtím nezmínila jméno kozy. Lámal jsem si hlavu nad tím, proč zní tak nervózně.
Thalia nebývá často vystrašená. Je jí jenom dvanáct, je tedy o dva roky mladší než já, ale kdybys ji někdy zahlédl jít po ulici, rychle by ses jí klidil z cesty. Nosí černé kožené boty, černé džíny a potrhanou koženou bundu posetou punk rockovými plackami. Její vlasy jsou tmavé a rozcuchané jako srst divoké zvěře. Její intenzivní modré oči se do tebe provrtávají, jakoby přemýšlela nad nejlepším způsobem, jak tě rozmlátit na kaši.
Všechno, co ji vyděsí, tak musím brát vážně.
"Takže jsi tu kozu už předtím viděla?" zeptám se.
Neochotně přikývla. "V Los Angeles, té noci, kdy jsem utekla. Amaltheia mě vyvedla z města. A později, když jsme se setkali… dovedla mě i k tobě."
Zíral jsem na Thalii. Pokud jsem věděl, naše setkání byla náhoda. Doslova jsme do sebe vrazili v dračí jeskyni u Charlestonu a začali spolupracovat, abychom zůstali naživu. Thalia se nikdy nezmínila o koze.
Stejně tak jako o svém starém životě v Los Angeles. Thalia o něm nerada mluvila a já ji příliš respektoval na to, abych strkal nos do jejích věcí. Věděl jsem, že se její máma zamilovala do Dia.Nakonec ji Zeus odkopl, tak jak to mají bohové ve zvyku. Její matka se zbláznila a začala pít a dělat šílené věci - podrobnosti jsem neznal - dokud se Thalia konečně nerozhodla utéct. Jinými slovy, její minulost byla hodně podobná té mé.
Roztřeseně se nadechla. "Luku, když se Amaltheia objeví, stane se něco důležitého… něco nebezpečného. Je jako varování od Dia nebo průvodce."
"K čemu?"
"Nevím… ale podívej." Thalia ukázala přes ulici. "Tentokrát nezmizela. Musíme být blízko, ať už nás vede kamkoliv."
Thalia měla pravdu. Koza tam jen tak stála, méně než sto yardů od nás, a spokojeně okusovala trávu u spodní části pomníku.
Nejsem žádný expert na zvířata ze statku, ale Amaltheia vypadala divně teď, když jsme byli blíž. Měla zakroucené rohy jako beran, ale i vemeno jako koza. A její chlupatá šedá srst… zářila? Zdálo se, že se jí chomáče světla drží jako oblak neonu a díky tomu vypadala rozmazaně a přízračně.
Po kruhovém objezdu jelo několik aut, ale nezdálo se, že by si všimli radioaktivní kozy. Nepřekvapovalo mě to. Existuje určité kouzelné maskování, díky kterému smrtelníci nevidí skutečnou podobu nestvůr a bohů. S Thalií jsme si nebyli jisti, jak se té síle říká nebo jak funguje, ale byla dost silná. Smrtelníci mohli vidět kozu jako toulavého psa anebo ji vůbec nezaregistrovali.
Thalia mě chytila za zápěstí. "Pojď, zkusíme si s ní promluvit."
"Nejdříve se schováváme před kozou a teď s ní budeme mluvit?"
Thalia mě vystrčila z růží a táhla mě za sebou přes ulici. Neprotestoval jsem. Když Thalia dostane nápad, prostě s ní musíte jít. Pokaždé dosáhne toho, co chce.
Mimoto jsem ji nemohl nechat jí samotnou. Thalia mi mockrát zachránila život a je mojí jedinou kamarádkou. Než jsme se potkali, cestoval jsem celé roky na vlastní pěst a byl jsem osamělý a nešťastný. Jednou za čas jsem se spřátelil se smrtelníkem, ale když jsem jim prozradil pravdu o sobě, nerozuměli tomu. Přiznal jsem, že jsem syn Herma, nesmrtelného poslíčka s okřídlenými sandály. Vysvětlil jsem, že nestvůry a řečtí bohové byli skuteční a teď žijí v moderním světě. Moji smrtelní přátelé řekli: "To je super! Kéž bych byl polobohem!" Jakoby to byla nějaká hra. Vždycky to skončilo mým odchodem.
Ale Thalia mi rozuměla. Byla stejná jako já. Teď, když jsem ji našel, byl jsem rozhodnutý, že se jí budu držet. Jestli chtěla honit kouzelnou zářící kozu, tak to uděláme, i když jsem z toho neměl dobrý pocit.
Přiblížili jsme se k soše. Koza nám nevěnovala pozornost. Chvíli žvýkala tráva, ale pak se rohy otočila na mramorovou základnu památníku. Na bronzové plaketě stálo: Robert E. Lee. O historii jsem toho moc nevěděl, ale byl jsem si celkem jistý, že Lee byl generál, který prohrál válku. To mi nepřipadalo jako dobré znamení.
Thalia si klekla vedle kozy. "Amaltheio?"
Koza se otočila. Měla smutné jantarové oči a bronzový obojek kolem krku. Chundelaté bílé světlo tvořilo páru kolem jejího těla, ale co mě doopravdy zaujalo, byly její vemena. Každý cecek byl označený řeckým písmenem, jako tetování. Uměl jsem trochu číst starořecky - bylo to něco jako přirozená schopnost polobohů, alespoň myslím. Na vemenu stálo: nektar, mléko, voda, Pepsi, zde stiskněte pro led a dietní Mountain Dew. Nebo jsem to přečetl špatně. Alespoň jsem v to doufal.
Thalia se podívala koze do očí. "Amaltheio, co chceš, abych udělala? Poslal tě můj otec?"
Koza se na mě podívala. Vypadala trochu namíchnutě, jako bych se pletl do soukromého rozhovoru.
Udělal jsem krok zpět a odolával pokušení vytáhnout zbraň. Jo a mimochodem mojí zbraní je golfová hůl. Klidně se směj. Měl jsem meč vyrobený z božského bronzu, který byl smrtelný pro nestvůry, ale roztavil se v kyselině (dlouhý příběh). A teď všechno, co mám, je devět Želez (pozn. typ golfových holí), které jsem nosil na zádech. Ne až tak epické. Kdyby na nás koza poslala komando, byli bychom v háji.
Odkašlal jsem si. "Ehm, Thalie, jsi si jistá, že ta koza je od tvého táty?"
"Je nesmrtelná," odpověděla Thalia. "Když byl Zeus malý, jeho matka Rheia ho ukryla v jeskyni -"
"Protože ho chtěl Kronos sníst?" Už jsem příběh o tom, jak vládce Titánů pozřel vlastní děti, někde slyšel.
Thalia přikývla. "Takže tahle koza, Amaltheia, dohlížela na Dia v kolébce. Krmila ho."
"Dietní Mountain Dew?" zeptal jsem se.
Thalia se zamračila. "Co?"
"Přečti si ty nápisy na vemenu," vybídl jsem ji. "Ta koza má pět příchutí a navíc dávkovač ledu."
"Méééé," ozvala se Amaltheia.
Thalia pohladila kozu po hlavě. "To je v pohodě. Nechtěl tě urazit. Proč jsi nás sem zavedla, Amaltheio? Kam chceš, abych šla?"
Koza kývla hlavou směrem k pomníku. Shora se ozval zvuk skřípání kovu. Podíval jsem se nahoru a uviděl bronzového generála Lee pohnout pravou rukou.
Skoro jsem se schoval za kozu. Společně s Thalií jsme už bojovali s pár kouzelnými hýbajícími se sochami. Říkalo se jim roboti a jejich přítomnost nevěstila nic dobrého. Netoužil jsem po tom, abych se Robertu E. Leemu postavil s devíti Železy.
Naštěstí socha nezaútočila, prostě jenom ukázala přes ulici.
Nervózně jsem se podíval na Thalii. "Co tam má být?"
Thalia kývla směrem, kterým socha ukazovala.
Na druhé straně kruhového objezdu stál obytný dům z červených cihel obrostlý břečťanem. Dům z obou stran obklopovaly mohutné duby, z jejichž větví padal Španělský mech. Okna domu byla zabedněná a tmavá. Přední verandu lemovaly sloupy, ze kterých se loupala bílá barva. Černé dveře měly odstín dřevěného uhlí. Dokonce i za jasného a slunného rána to místo vypadalo ponuře a strašidelně - jako strašidelný dům z Jihu proti Severu.
Vyschlo mi v ústech. "Ta koza chce, abychom tam šli?"
"Méé." Amaltheia sklonila hlavu, jakoby přikyvovala.
Thalia pohladila kozu po zvlněných rohách. "Děkuju, Amaltheio. Já - věřím ti."
Nevěděl jsem proč, zvlášť pokud zvážím, jak vyděšeně Thalia vypadala.
Ta koza mě trápila a nebylo to jen proto, že vydávala Pepsi produkty. Vzadu v mé hlavě se mi stále něco ozývalo, ale nemohl jsem to uchopit. Myslím, že už jsem slyšel příběh o Diově koze, něco o té zářící srsti…
Najednou mlha zhoustla a nabyla kolem Amaltheiy. Pohltil ji miniaturní bouřkový mrak a projel jím záblesk. Když se mlha rozplynula, koza byla pryč.
Neměl jsem ani příležitost vyzkoušet dávkovač ledu.
Podíval jsem se přes ulici na rozpadající se dům. Stromy pokryté mechem vypadaly jako drápy čekající na to, až nás sevřou.
"Jsi si tím jistá?" zeptal jsem se Thalie.
Podívala se na mě. "Amaltheia mě vždy dovedla k dobrým věcem. Když se objevila naposledy, zavedla mě k tobě."
Ten kompliment mě zahřál jako hrnek horké čokolády. V tomhle ohledu jsem blázen. Thalii stačí na mě zamrkat těma modrýma očima, říct mi jedno vlídné slovo a udělal bych pro ni cokoli. Ale nemohl jsem si pomoct a stále přemýšlel: tenkrát v Charlestonu, zavedla ji ta koza ke mně nebo do dračí jeskyně?
Povzdechl jsem si. "Dobře. Děsivý dome, už jsme tady."
Mosazné klepadlo na dveřích mělo tvar Medúziny hlavy, což nebylo dobré znamení. Podlahová prkna verandy skřípala pod naší vahou. Okenice se rozpadaly a sklo bylo špinavé. Z druhé strany byly zatažené závěsy, takže jsme neviděli dovnitř.
Thalia zaklepala.
Žádná odpověď.
Zalomcovala klikou, ale zdálo se, že je zamčeno. Doufal jsem, že ji to odradí a vzdá to. Místo toho se na mě s nadějí podívala "Můžeš udělat tu věc?"
Zaťal jsem zuby. "Nesnáším, když dělám tu věc."
I když jsem se nikdy nesetkal se svým otcem a ani o to nestál, zdědil jsem po něm pár nadání. Společně s poslíčkem bohů je Hermés i bohem obchodníků - čímž se vysvětluje, proč mi to tak jde s penězi - a cestovatelů, čímž se vysvětluje, proč ten božský pitomec opustil moji mámu a nikdy se nevrátil. Je také bohem zlodějů. Ukradl věci jako například Apollónovův dobytek, ženy, dobré nápady, peněženky, duševní zdraví mé mámy a moji šanci na slušný život.
Omlouvám se, znělo to zahořkle?
V každém případě, díky mému božskému otci zloději jsem zdědil pár schopností, o kterých bych se na veřejnosti nerad zmiňoval.
Položil jsem ruku na závoru na dveřích. Soustředil jsem se na vnitřní pojistku, která ovládala západku. Západka s cvaknutím vklouzla zpátky. Zámek na klice byl ještě lehčí. Poklepal jsem na něj, otočil ho a dveře se otevřely.
"To je tak super," zašeptala Thalia, i když mě to viděla dělat asi tucetkrát.
Z dveří byl cítit zlý kyselý zápach, jako dech umírajícího muže. Thalia stejně vešla dovnitř. Neměl jsem na výběr, než ji následovat.
Uvnitř byl staromódní taneční sál. Vysoko nad námi zářil lustr s cetkami z božského bronzu - hroty šípů, kusy brnění a zlomené rukojetě mečů - všechno se mdle žlutě lesklo po celé místnosti. Po obou stranách se nacházela chodba, jedna vedla vpravo, druhá vlevo. Schodiště se vinulo u zadní stěny. Okna zakrývaly těžké závěsy.
To místo mohlo být kdysi působivé, ale teď bylo obrácené vzhůru nohama. Šachovnice mramorové podlahy byla upatlaná od bláta a křupavých sušených věcí, o kterých jsem doufal, že jsou jen kečup. V jednom rohu stála vykuchaná pohovka. Několik mahagonových židlí bylo rozmlácených na třísky. U úpatí schodiště se válela hromada plechovek, hadrů a kostí - v lidské velikosti.
Thalia vytáhla zbraň zpoza opasku. Kovový válec vypadal jako slzný plyn, ale když ho zmáčkla, rostl a rozšiřoval se, dokud v ruce nedržela kopí se špičkou z božského bronzu. Popadl jsem svoji golfovou hůl, ale nevypadalo to ani zdaleka tak super.
"Možná tohle není až tak dobrý -" začal jsem.
Dveře za námi se zabouchly.
Sáhl jsem po klice a stiskl. Smůla. Přitiskl jsem ruku na zámek a chtěl otevřít. Tentokrát se nic nestalo.
"Nějaký druh magie," oznámil jsem Thailii. "Jsme v pasti."
Thalia se rozběhla k nejbližšímu oknu. Pokusila se rozhrnout závěsy, ale těžká černá látka se omotala kolem jejích rukou.
"Luku!" vykřikla.
Závěsy zkapalněly a proměnily se na stěny olejnatého bahna jako obrovský černý jazyk. Šplhaly se nahoru po jejích rukou a brzy zakryly její kopí. Cítil jsem srdce až v krku, ale vyrazil jsem na závěsy a uhodil do nich golfovou holí.
Bláto se otřáslo a proměnilo se zpátky na látku na dost dlouho na to, abych osvobodil Thalii. Její kopí dopadlo hlučně na podlahu.
Rychle jsem ji popadl, když se závěsy znovu proměnily na bláto a snažily se ji chytit. Stěny bahna se mrskaly ve vzduchu. Naštěstí se zdálo, že jsou svázány s garnyžemi. Po několika marných pokusech se bláto uklidnilo a proměnilo zpátky na závěsy.
Thalia se mi zachvěla v náruči. Její kopí leželo poblíž a kouřilo se z něj, jakoby bylo namočené v kyselině.
Zvedla ruce. Kouřilo se z nich a byly plné puchýřů. Byla bledá, jakoby upadala do šoku.
"Vydrž!" položil jsem ji na zem a prohrabával se batohem. "Vydrž, Thalie. Už to mám."
Konečně jsem našel lahev s nektarem. Nápoj bohů uměl hojit zranění, ale lahev už byla skoro prázdná. Zbytek jsem nalil na Thaliiny ruce. Pára se rozptýlila. Puchýře vybledly.
"Budeš v pořádku," řekl jsem. "Jenom odpočívej."
"My - nemůžeme…" Její hlas byl roztřesený, ale podařilo se jí postavit. Pohlédla na závěsy se směsicí strachu a nevolnosti. "Jestli všechny okna fungují takhle a dveře jsou zamčené -"
"Najdeme jinou cestu ven," slíbil jsem.
Nezdál se mi vhodný čas na to, abych jí připomněl, že bychom tu nebyli, kdyby nebylo té hloupé kozy.
Zvažoval jsem naše možnosti: schodiště vedoucí nahoru nebo dvě tmavé chodby. Zamžoural jsem do chodby vedoucí vlevo. Rozeznal jsem pár malých rudě zářících světel u země. Noční osvětlení, možná?
Poté se ta světla pohnula. Poskakovala nahoru a dolu, blížila se a byla stále jasnější. Z hlubokého zavrčení se mi postavily vlasy na hlavě.
Thalia vydala přiškrcený zvuk. "Ehm, Luku…"
Ukázala do druhé chodby. Druhý pár rudě zářících očí na nás zlostně hleděl ze stínů. Z obou chodeb se ozývalo podivné duté klap, klap, klap, jakoby někdo hrál kostí na kastaněty.
"Schody vypadají celkem dobře," podotkl jsem.
Jako odpověď se nad námi ozval mužský hlas: "Ano, tudy."
Ten hlas byl ztěžklý smutkem, jakoby mířil přímo na pohřeb.
"Kdo jste?" zařval jsem.
"Pospěšte si," zavolal hlas, ale nezněl z toho moc nadšeně.
Po mé pravici stejný hlas opakoval, "Pospěšte si." Klap, klap, klap.
Zarazil jsem se. Zdálo se, jakoby hlas vycházel z té věci v chodbě - z té věci s rudě zářícíma očima. Ale jak by jeden hlas mohl vycházet z dvou různých míst?
A pak ten samý hlas zavolal z chodby vlevo: "Pospěšte si." Klap, klap, klap.
Už jsem předtím čelil několika děsivým věcem - oheň chrlícím psům, zemním štírům, drakům - nemluvě o černých olejnatých lidi-požírajících závěsech. Ale něco na těch hlasech rozléhajících se všude kolem mě, na těch zářících očích blížících se z obou směrů a na podivných klapajících zvucích mě přimělo cítit se jako jelen obklopený vlky. Každý sval v mém těle byl napjatý. Moje instinkty říkaly, Utíkej.
Popadl jsem Thalii za ruku a vyrazil po schodech.
"Luku -"
"Pojď!"
"Jestli je to další past -"
"Nemáme na výběr!"
Uháněl jsem nahoru po schodech a táhl Thalii za sebou. Věděl jsem, že má pravdu. Můžeme běžet vstříc naší smrti, ale také jsem věděl, že se musíme dostat od těch věcí v přízemí.
Bál jsem se ohlédnout, ale slyšel jsem, jak se ta stvoření blíží - zuřivě vrčela jako divoké kočky a hlasitě dupala po mramorové podlaze, což znělo jako klapání koňských kopyt. Co to u Háda bylo za věci?
Na vrcholu schodiště jsme se vřítili do další chodby. Díky tlumeně blikajícím svícnům se zdálo, jakoby dveře po obou stranách chodby tancovaly. Přeskočil jsem hromadu kostí a omylem přitom nakopl lidskou lebku.
Někde nad námi mužský hlas zavolal, "Tudy!" Zněl mnohem naléhavěji než předtím. "Poslední dveře vlevo. Pospěšte si!"

• PŘEKLAD JE MŮJ, PROTO KOPÍRUJTE POUZE SE ZDROJEM •

PŘEKLAD

13. listopadu 2016 v 1:08 | Lindsey

RICK RIORDAN » DENÍKY POLOBOHŮ [THE DEMIGOD DIARIES]

"Jakým nebezpečím musí čelit polobohové na útěku, Luke a Thalia, na cestě do Tábora polokrevných? Jsou Annabeth a Percy připraveni zachránit ukradené věci před ohněm chrlícím obrem, který není shovívavý k vetřelcům? Jak přesně mají Leo, Piper a Jason najít uprchlý stůl, vyhnout se skupině party milujících mainad (které mohou být trochu šílené) a zabránit obrovské explozi... a to vše během jedné hodiny nebo i méně?

Se svým typickým vtipem a tvořivostí Rick Riordan odpovídá na tyto a další otázky ve třech předtím neviděných povídkách, které nám poskytnou nepostradatelné pozadí ke knihám Bohové Olympu a Percy Jackson. Originální umění, poučné rozhovory s postavami a ilustrované profily, hádanky a kvízy dodají na zábavě této kolekci plné akce, která určitě potěší mnoho věrných fanoušků."

DENÍK LUKA CASTELLANA » 1. KAPITOLA2. KAPITOLA3. KAPITOLA4. KAPITOLA5. KAPITOLA
PERCY JACKSON A HERMOVO ŽEZLO
LEO VALDEZ A PÁTRÁNÍ PO BUFORDOVI
SYN MAGIE

Zas a znovu

12. listopadu 2016 v 23:21 | Lindsey |  Moje zápisky
"Cause girl you're perfect,
you're alway worth it
and you deserve it.
The way you work it,
cause girl you earned it,
girl you earned it."
- The Weeknd • Earned It

Momentálně zažívám menší - vlastně poněkud větší - pocit déjà vu. Přibližně před třemi lety jsem měla, byť za poněkud jiných okolností, ale v podstatě úplně stejné oznámení... moje dosavadní práce je v prdeli. Jinak než sprostě se to vyjádřit nedá. Tenkrát jsem totiž přišla o svoji několikaměsíční práci, když mi byl zrušen blog. Bohužel se nic nedalo zachránit (zálohování mi nic neříkalo), a tak jsem byla nucena začít od začátku. Nyní se situace opakuje, s malou, leč podstatnou, obměnou - totiž tři roky života ztracené v nekonečné paměti internetu. Byť tentokrát jsem řádně zálohovala, prozatím se mi tato snaha ukázala zbytečnou. Záloha totiž bohužel funguje jen na daném serveru, kam se zatím nepodařilo dostat. A s přibývajícím časem pomalu začínám ztrácet naději.

Naštěstí veškerá videa, básničky a grafiku mám uložené, jenže... články už mi nikdo nevrátí. Mé střípky z každodenního života, komentáře a názory a na má díla, vyhledávání informací a jejich následný překlad... to vše je pryč. Proto bych ráda držela minutu ticha a ty 3 krásné, byť mnohdy těžké, roky mého života. I přes to všechno to bylo fajn.

Takže... momentálně je přede mnou nový začátek plánovaný s velikou ironií přibližně v této době před rokem. Pokud by se mi nějakým zázrakem podařilo články zachránit, určitě je plánuji s menší obměnou přesunout sem. Pokud ne... prostě půjdu dál. Mimo překlad nemám v plánu snažit se články znovu přepsat, takže... znovu do toho. A tentokrát snad, ač s jednodušším, tak i důvěryhodnějším serverem.