Photo Session #2 » Dánsko + Švédsko [srpen 2018]

22. září 2018 v 16:41 | Lindsey |  Moje fotky
Po delší době se ozývám a rovnou s fotkami z naší první společné dovolené. Původně jsem měla v plánu nejprve zveřejnit obsáhlý článek (opravdu obsáhlý - první verze už je hotová) o jejím průběhu, ale jelikož jsem teď měla hodně práce s jedním projektem, rozhodla jsem se začít fotkami. Do prvních úprav jsem se pustila několik dní po návratu z dovolené, a i když to byla fuška (fakt se mi jich tolik povedlo), s výsledkem jsem spokojená, a to přes nížší kvalitu. Co zkrátka čekat od mobilu. Časem plánuji pořídit kvalitnější fotoaparát, ale prozatím si musím vystačit s ním. Nakonec to naštěstí zachránil Photoshop se svými efekty. Výsledné fotky díky tomu vypadají opravdu hezky a zajímavě :) Byla to zkrátka opravdu úžasná dovolená se spoustou zajímavých míst a jsem ráda, že vám ji mohu přiblížit prostřednictvím těch několika málo střípků.

 

Are you somethin´ out there?

17. června 2018 v 22:47 | Lindsey |  Moje básničky
Upřímně... nevím. Nevím, jak mě to napadlo, nevím jak to pojmenovat... prostě nevím. Jediné, co si pamatuji je, jak sedím s kamarádkou, bavíme se o našich snech a najednou datluju do mobilu první slova básně. Zbytek byl dopsán po návratu domů a zůstal zahrabán ve složce rozepsaných. Dnes mám tu "radost" zůstat po delší době doma úplně sama (doslova), a tak chvíli píšu, chvíli odpočívám, chvíli se probírám svými starými rozepsanými články a narazím na tuhle básničku. Popravdě ani tenkrát jsem pro ni neměla přesný název, v titulku stojí pouze část textu písničky, při které došlo k jejímu dopsání - Dance On Our Graves od Paper Route, kdyby to náhodou někoho zajímalo.

Ačkoliv už si na přesně nevybavím důvod, proč tato báseň asi před měsícem vznikla, i dnes s určitostí mohu říci, že je o touze. O touze dosáhnout nebes. Protože přesně tak si začátek vybavuji - vzlet padlého anděla k vrcholu stromů a demonstrace své plné síly, a to jak fyzické, tak i mentální. Protože přesně o tom, je moje první a vysněná povídka/kniha, která je zároveň i mou velikou srdeční záležitostí. Představuje lásku, touhu a zároveň i krutou pravdu, že ne vše v našem životě skončí tak, jak si přejeme. Snad vám tedy tato báseň něco přinese i přes svoji ne zrovna jasnou myšlenku :)

Nebe rve se ve mně
narostou mi křídla
bolest rozpoltí se ve dvě
zlo uvnitř zaseje své sémě.

Nenaplněná touha,
nesplněná cesta,
nejhorší bolestí je poznání.

Stálo to za to?

Tvůj čas je u konce,
plamen věčný byl zažehnut,
bolest proplétá se ve mně,
vzkvétá z popela zlomených snů.

Nepoznaná je cesta, po které kráčíš,
plná bolesti a násilí,
vítej mezi ztracenými dušemi.

Zaslepující konec,
všechny chyby jsou zapomenuty,
ztracená láska zůstane opuštěna
a prašná cesta před tebou.

Protože štěstí na ní nenajdeš.

Přechod » anotace + první trailer

23. května 2018 v 20:56 | Lindsey |  Střípky z knižního světa
"Přechod založený na stejnojmenné nejprodávanější trilogii od Justina Cronina představuje epický, postavami poháněný thriller od Liz Heldens. Mezi výkonné producenty se zařadí Ridley Scott - vítěz ceny Emmy a Ceny Akademie, který byl nominován i na Zlatý glóbus - společně se spisovatelem/režisérem Mattem Reevesem.
Přechod se zaměřuje na projekt Noah, tajné zdravotnické zařízení, kde vědci experimentují s nebezpečným virusem, který by mohl vést k vyléčení všech nemocí, ale zároveň v sobě nese potenciál ke zničení lidské rasy. Když je mladá dívka, Amy Bellafonte, vybrána jako testovací subjekt, je federální agent Brad Wolgast vybrán, aby ji přivedl do projektu Noah. Nicméně Wolgast se nakonec stává jejím náhradním otcem, jelikož se ji snaží za každou cenu ochránit. Bradova a Amyina cesta je donutí čelit hlavní vědkyni projektu Noah, majorce Nichole Sykes, a otrlému bývalému agentovi CIA Clarku Richardsovi, kterého Brad vycvičil. Stejně tak je přivádí tváří v tvář nové nebezpečné rase bytostí, které jsou omezeny zdmi projektu Noah. Mezi ně patří i bývalý vědec Tim Fanning a spoluvězenkyně odsouzená k trestu smrti Shauna Babcock. Během hledání jakéhokoliv spojence se Brad obrátí s žádostí o pomoc i na svou bývalou manželku doktorku Lilu Kyle. Ale zatímco se vědci projektu Noah snaží najít lék, který by mohl zachránit lidstvo, tyto nové bytosti začínají testovat své síly a činí kroky, které by mohly vést blíže k útěku a zároveň i k nepředstavitelné apokalypse."

Upřímně... vůbec jsem nečekala, že se první trailer objeví tak brzy. Teprve přibližně před týdnem jsem narazila na edna.cz na nějakou určitější zmínku o seriálu, a sice že bude vysílán na stanici Fox. Zároveň se objevila i první fotka ze seriálu, která pro mě v danou chvíli znamenala velký nával vzrušení a radostné očekávání. Jaké pak bylo mé překvapení, když na mě včera večer na youtube.com vyskočil první trailer. Nebudu lhát... myslela jsem, že se radostí snad zblázním a obávala jsem se i nezbytné výměny spodního prádla... ano, až tak jsem byla vzrušená. Přechod je zkrátka moje srdcová záležitost a z jeho převedení do seriálové podoby jsem opravdu nadšená.
Po shlédnutí traileru mě však bohužel nadšení do značné míry opustilo. Ano, vím, že se jedná teprve o první trailer a nemohu čekat zázraky, ale tohle zavání silným průšvihem. Hodně podobné pocity jsem totiž již bohužel měla u Vampýrské akademie a bohužel se naplnily. Obdobně jako u ní totiž celý příběh vizuálně působí velmi béčkově a celkově více připomíná současné teenage seriály. Tedy nic proti nim, některé z nich mám také ráda, ale opravdu ne u Přechodu. Celý příběh je tak jedinečný, že jej opravdu nelze k ničemu přirovnat, natož k soudobým seriálům. Bohužel celý příběh byl tak zjednodušen, že veškeré kouzlo se z něj vytrácí. Už jen když si vezmu příčinu vzniku viru - původně ho vytvářel Jonas Lear kvůli smrti jeho manželky, ale zde to podle traileru vypadá na pokus o nalezení léku na neznámou pandemii. Právě takovéto "maličkosti" ničí celou podstatu Přechodu, který stojí právě na lidských příbězích a lásce, nikoliv událostech.
Pokud se odprostím od svých výhrad k obrazu a ději (a že by to bylo opravdu na dlouho), musím zmínit i postavy. K představitelce Amy jsem své výhrady měla již předtím, ale po shlédnutí traileru přidaly na intenzitě. Herečka mi přišla už předtím příliš stará na šestiletou holčičku, jenže se jednalo jen o fotku, a tak jsem nechtěla dělat předčasné závěry. V traileru se však moje domněnka bohužel potvrdila. Z tiché, bázlivé, šestileté holčičky udělali drzou, nesympatickou puberťačku. Opravdu lze jen těžko pochopit Bradovy sympatie k ní - ten pláč je vážně úděsně zahraný. Když už mluvíme o Bradovi, ten jediný si z celého osazenstva získal alespoň částečné sympatie. A pak možná Richards - pokud jsem tedy toho tvrdě se tvářícího muže odhadla dobře. Když ze Sykse mohli udělat ženu, pak je možné opravdu cokoliv.
Na závěr bych ráda zmínila jednu pro mě opravdu důležitou věc, a to vzhled viráků. Již výše jsem zmiňovala souvislost mezi Přechodem a Vampýrskou akademií a znovu na ni musím poukázat. Protože přesně tak, jak jsou viráci znázorněni v Přechodu, jsem si představovala Strigoje - bílá tvář, rudé/oranžové oči, kamenný výraz. Bohužel (a že to slovo v tomto článku používám sakra často a ani jednou zbytečně) musím konstatovat, že na viráky to opravdu nestačí. S opravdovou chutí si dovolím citovat z Přechodu:

"Tuhle zatracenou věc Greyovi nikdo nevysvětlil. Ani slovo. Pro začátek by stačilo, co nebo kdo Nula doopravdy je. Podle některých rysů se dalo hádat, že je to něco jako člověk. No, každopádně měl dvě ruce a dvě nohy. Hlavu měl tam, kde má být, a taky oči, nos a pusu. Dokonce měl něco jako frantíka, který mu visel dolů k jihu, zkroucený jako mořský koník. Ale tím podobnosti končily.
Tak například: Objekt Nula zářil. V infrabrýlích září všechno, co vydává teplo. Ale Objekt Nula zářil na obrazovce jako zapálená sirka, tak silně, že se na něj skoro ani nedalo koukat. Dokonce i jeho hovno zářilo. Jeho hladké tělo bez jediného chloupku nebo vlasu, lesklé jako sklo, vypadalo jako svinuté - tenhle výraz připadal Greyovi nejvýstižnější - jako by se jeho kůže mohla roztáhnout do délky jako stočené lano. Oči měl oranžové jako silniční kužely. Ale nejhorší byly jeho zuby. Pokaždé, když Grey uslyšel z reproduktoru cinknutí, věděl, že Nulovi vypadl na beton další zub. Přímo mu z pusy pršely, den co den jich vypadlo tak šest. Šly hned do spalovny, stejně jako všechno ostatní. Grey měl za úkol je zametat a mrazilo ho přitom v zádech, když je viděl, dlouhé jako ty maličké kordy, které člověk dostane do koktejlu. Zuby, s jakými se dal roztrhnout králík a spolykat na dvě sousta."

Tímto bych uzavřela své hodnocení traileru a zároveň i anotace. Prozatím převažuje hluboké zklamání a jistota o jasném propadu. I přesto budu novinky kolem seriálové podoby Přechodu i nadále sledovat a stejně tak později i seriál. Pevně doufám, že mě nakonec příjemně překvapí a dokáže, že jsem se mýlila. No... uvidíme.

The Passage animation by SeyHL

OFICIÁLNÍ TRAILER

• PRODUKČNÍ SPOLEČNOST: 20th Century Fox Television
• VÝKONNÍ PRODUCENTI: Matt Reeves, Adam Kassan, Ridley Scott, David W. Zucker, Liz Heldens, Marcos Siega, Jason Ensler
• SCÉNÁŘ: Liz Heldens
• REŽIE: Jason Ensler, Marcos Siega
• OBSAZENÍ: Saniyya Sidney - Amy Bellafonte, Mark-Paul Gosselaar - Brad Wolgast, Brianne Howey - Shauna Babcock, Vincent Piazza - Clark Richards, Jamie McShane - Tim Fanning, Caroline Chikezie - majorka Nichole Sykes, Emmanuelle Chriqui - Dr. Lila Kyle

• SERIÁL BUDE VYSÍLÁN V NÁSLEDUJÍCÍ SEZÓNĚ 2018/2019 •
 


Téma týdne: Princ na bílém koni

6. května 2018 v 23:19 | Lindsey |  Píšu na téma...
Po dlouhé době mě zaujalo téma týdne... tedy spíš jsem ho po delší době zaznamenala. Nic to však nemění na tom, že je pro mě velmi zajímavé a znovu bych ho mohla aplikovat na svůj život. Nejdříve bych asi začala u zdánlivě nesouvisejících událostí.

Pokud jste již někdy dříve zavítali na můj blog, pak víte, že jsem si prošla určitými psychickými problémy. Těžké deprese, pocit vlastní méněcennosti, bezvýchodnost situace... a tak dále, a tak dále. Prostě jsem si vůbec nevěřila, vyčítala si každou věc, kterou jsem neudělala či naopak udělala, ale (podle sebe) naprosto špatně. V jednu dobu jsem dokonce samu sebe překřtila na "zakletou princeznu" a psala na toto téma smutné a depresivní básně, ve kterých jsem ze sebe dostávala svou bolest. Což mi zůstalo dodnes, ale naštěstí ne ve formě pohádkové postavy. I přesto jsem však toužila po lásce, a to opravdu moc. Možná jsem svým způsobem věřila, že mě dostane z bažiny mých problémů. Jenže se tak nestalo a já protrpěla celou střední. Háček však je, že v té době jsem si vůbec neuvědomovala, že je se mnou něco špatně. Prostě jsem to brala jako normální věc. Zlom však přišel v 21ti letech na vysoké. Konečně mi došlo, že to, co prožívám, není normální. A konečně jsem měla odvahu někomu říct, jak moc vážné mé problémy jsou - kamarádovi, do kterého jsem byla v té době platonicky zamilovaná. A on mi chtěl pomoct. Opravdu. A v mých očích se stal oním princem na bílém koni, který mi měl pomoci zbavit se svých problémů.
Jenže se tak nestalo. Nevím, jak se to stalo, ale zkrátka to skončilo u zapůjčení knihy, která mě sice přiměla se nad některými věcmi zamyslet, ale nikam dál mě neposunula. Přišel konec bakaláře a nejhorší léto mého života. Deprese se prohloubily a stejně i tak pocit bezvýchodnosti situace. To období bych už vážně nikdy nechtěla zažít. Po dvou měsícíh však přišlo spásné oznámení o přijetí na školu a já tak dostala splnit si svůj starý sen - dosažení inženýrského titulu.
S novou školou jsem však přišla o mnoho dosavadních přátel, nikoho ze spolužáků jsem neznala a stejně tak i ze spolubydlících. A poprvé v životě jsem něměla pomocnou berličku v podobě kamarádky, se kterou jsem trávila prakticky každý krok od střední až po vysokou. A tak jsem si sama musela najít správné učebny, sama najít nové přátele a to hlavní - sama si vyřešit své dlouholeté problémy. Konečně jsem se tedy odhodlala k návštěvě psycholožky, která mě tehdy přivedla na přelomovou myšlenku v mém životě a které jsem se snažila držet, když mi bylo nejhůře. Několikatýdenní kurz osobnostního rozvoje byl pak jen završením mé proměny.

A co jsem se tímto zdlouhavým a zdánlivě nesouvisejícím textem vlastně snažila říct? Považujte mě za cynika, ale já na prince na bílém koni nevěřím. Svého současného snoubence jsem poznala přibližně měsíc po výše zmíněných událostech, kdy jsem konečně po letech měla vše sama v sobě vyjasněné. Miluju ho celým svým srdcem, ale to nemění nic na tom, že pro mě mým princem na bílém koni není. Z té věže, ve které jsem jako ona zakletá princezna celé ty roky zavřená seděla, jsem se totiž mohla dostat jen já sama. To já sama jsem k ní musela najít klíč. A právě tam, venku, na svobodě, jsem mohla potkat jeho, člověka, který mě miluje, podporuje a se kterým strávím zbytek svého života. Proto prosím - nečekejte, až vás někdo osvobodí od vašich vlastních problémů - jen vy máte tu moc. A věřte mi - ten pocit svobody, naplnění a vnitřní síly za to stojí :)

Adobe Illustrator

6. května 2018 v 0:33 | Lindsey |  Moje grafické pokusy
Přibližně od svých šestnácti let pracuji v Photoshopu. Nemám ráda učení ve stylu "tohle je nástroj výplně, používá se tak a tak, změní se tak a tak apod.", spíše se raději učím na konkrétních příkladech a zkoušením. Za tu dobu jsem se tedy v něm stihla poměrně slušně vypracovat a zvládám i pokročilejší funkce. Bohužel mi díky tomuhle stylu učení unikly základy, a tak jsem do nedávné doby netušila, jaký je rozdíl mezi vektorem a rastrem a co to jsou RGB barvy. Před dvěma týdny jsem však absolvovala vytoužený kurz na Adobe Photoshop, a přestože jsme po většinu času dělali mně již známé věci, naučila jsem se tam mnoho nového. Především informaci o existenci masek jsem velmi ocenila. A to hlavní - konečně jsem se dozvěděla co to ty vektory vlastně jsou. A tak jsem si vzpomněla na svůj dávný sen poslat návrh vlastního potisku trička na bastard.cz. Ten před pár lety ztroskotal právě na oné neznalosti vektorů. A tak jsem se dostala i k formátu "Al". O Illustratoru jsem již dříve slyšela, ale netroufala jsem si na něj a vlastně jsem ho k životu ani nepotřebovala, a tak jsem se jím nijak blíž nezabývala. V touze po realizaci svého nápadu jsem se rozhodla do toho proklatého programu pustit. A byla jsem vlastně příjemně překvapená.
Je znát, že Illustrator spadá pod Adobe. Vzhledově je velice podobný Photoshopu, a to i funkcemi, a tak mi na první pohled nepřišel až tak složitý. Jak jsem zmínila na začátku článku, ráda se učím na konkrétních příkladech. Našla jsem si tedy návod na přesně ten způsob vytváření obrázků, který budu v budoucnu potřebovat a vesele se pustila do tvorby ducha/chobotnice/příšerka (záleží na úhlu pohledu). V průběhu práce jsem však zjistila, že na rozdíl od Photoshopu v Illustratoru některé funkce chybí, jiné přebývají a mnoho z nich je naprosto jinak řešených. Naštěstí základ je stejný, jelikož návod v některých místech není moc podrobně řešený a je třeba zapojit fantazii. Na první pokus však musím říct, že to není vůbec špatné. Ba naopak bych řekla, že se mi moc povedla. Bohužel je znát, že nemám příliš zkušeností s nástrojem pero, a tak obrys postavičky není úplně ideální. Postupem času jsem se zlepšila, ale bylo už pozdě na opravu. Celkově musím říct, že se mi obrázek v rámci možností opravdu líbí a už teď se těším, až poznám všechny funkce Illustratoru a naučím se s nimi :)


Red Sparrow Wallpaper

7. dubna 2018 v 21:28 | Lindsey |  Moje grafika
Konečně jsem po delší době vytvořila něco, co je primárně myšleno jako grafika a ne pouze jako doplněk ke článku. A po delší době - tím myslím pár měsíců až let. Vážně, sama jsem až překvapená, ale po celou dobu existence (a používání!) tohoto blogu jsem ničím do rubriky s grafikou nepřispěla. Ani jsem to původně v plánu neměla, ale když jsem pracovala na animaci k recenzi Rudé volavky, příjemně mě překvapilo, jak dobře ty barvy vypadají, a tak jsem se odhodlala k tvorbě wallpaperu.

Sice mi trvalo 2 dny tohle vytvořit (první pokus za nic nestál), ale nakonec jsem celkem spokojená. Barvy jsou úžasné a celkově se mi to líbí. Přišel mi ale trochu prázdný, a tak jsem zkoušela přidat ještě pár čtverečků na doladění, jenže už to bylo překombinované, proto jsem ho ponechala takto. Jediné, co mě opravdu mrzí, je horší kvalita fotek obličeje. Jedná se o screeny z videa, v lepší kvalitě jsem je totiž bohužel na internetu nenašla. Pevně doufám, že to moc nenarušuje celkový dojem a snad se vám líbí alespoň z poloviny tak jako mně :)

FULL VERSION » 1366x768


Rudá volavka

2. dubna 2018 v 17:33 | Lindsey |  Moje recenze
"Baletky, které musí předčasně ukončit svou kariéru, to nemají jednoduché. Celý svůj život do té chvíle věnovaly jen tanci a jejich příprava na skutečný život není dokonalá. Až na maximální sebekázeň a vůli dohnanou až do krajnosti. Bývalá primabalerína Dominika Jegorovová navíc žije v dnešním Rusku a se svou matkou čelí bezútěšné a nejisté budoucnosti. Díky tomu se stává snadnou kořistí ruské tajné zpravodajské služby a dostává se do jejího kurzu, v němž školí "volavky". Zde probíhá tvrdý výcvik, jehož cílem je naučit své "žákyně", aby v roli profesionálních svůdnic využívaly své tělo a mysl jako dokonalé zbraně. Po ukončení zvráceného a sadistického tréninku je Dominika jako nejnebezpečnější volavka nasazena na Nathaniela Nashe, důstojníka CIA, který řídí jednoho z nejdůležitějších špiónů v Rusku. Dominika s Nathanielem vede souboj silných vůlí plný špionských triků, nedůvěry, ale především vnitřně bojují s nevyhnutelnou vzájemnou touhou. Dokáže ji Nathaniel přesvědčit, že je právě on tou jedinou osobou, které může věřit?"

Když jsme během angličtiny řešili téma pracovních porad a ochoty mužů naslouchat názorům žen, dostali jsme se i na způsob, jakým obě pohlaví komunikují. Náš učitel tehdy řekl jednu krásnou věc, která, ať už jsme si to ochotni přiznat či nikoliv, nese v sobě hodně pravdy - muži komunikují, aby sdělili svůj názor, ženy proto, aby ho zjistili. A právě proto píšu i já tuto recenzi. Na Rudou volavku jsem se těšila z mnoha důvodů - zajímavý děj, působivý trailer... a ano, Jennifer Lawrence v mém netrpělivém očekávání sehrála svoji roli. Nakonec jsem však ke svému překvapení z kina odcházela bez jakýchkoliv pocitů. Žádná radost, zklamání, prostě nic. A to i přesto, že Rudá volavka je po řemeslné stránce zvládnutá naprosto výborně, obsahuje několik opravdu šokujících momentů a dokáže vám nahnat husí kůži. V této recenzi bych tedy ráda přišla na to, kde nastala chyba.

Rudá volavka disponuje velice zajímavým námětem a ukazuje všechny ty malé či větší bitvy mezi jednotlivými zeměmi jedinečným úhledem pohledu. Jak se i docela obyčejná a (relativně) nezajímavá holka dokáže dostat do středu dění a stává se loutkou mocných. Anebo jí snad byla vždy? Jak film ubíhá, dojde vám, že odpověď je tady zcela jasná. Protože kdykoliv se vymaníte ze stáda tupých oveček, vždy následuje trest, který vás srazí na kolena. Při scéně, kdy byla Dominika trestána za to, že se bránila spolužákovi, mi bylo opravdu úzko a toužila jsem se vrátit domů ke svému milujícímu snoubenci. Scén, které ve vás budou vzbuzovat tyto pocity, se ve filmu najde poměrně dost (především v první polovině), jenže nakonec bohužel vyzní úplně naprázdno, jelikož se vlastně nemáte o koho bát. To, že se z Dominiky stává ledová královna po "škole pro kurvy" (její slova), je pochopitelné, ale ona tak působí od samého začátku a vy si tak k ní nemáte šanci najít cestu. Protože křehkou baletku, která hned v úvodu brutálně zmlátí hůlkou dva lidi, je opravdu těžké pochopit. Na jednu stranu je tu žena, která se stará o nemocnou matku a žije baletem, a na druhou stranu se dokáže poměrně rychle vyrovnat se znásilněním, smrtí a zcela zásadním obratem v jejím životě. A tak atmosféra tajemna, která jí po celý film obklopuje, a má napomoci i k "šokujícímu" závěru, vyznívá zcela prázdně. Což je velká škoda. Protože jestli něčím Jennifer Lawrence oplývá, pak je to charisma, a díky absenci jakéhokoliv náznaku charakteru jej nemá šanci posunout na vyšší úroveň. Ostatní postavy jsou pak víceménně fajn a herci odvádějí kvalitní práci, ale to je asi tak vše. Každý si tu hrabe na vlastním písečku, odehraje svoji povinnou část a tím vše končí. O nějakých hlubších pohnutkách nebo vzájemných interakcích se mluvit bohužel nedá.
To, co Volavka postrádá u postav, to bohatě vynahrazuje po stránce řemeslné. Jak jsem již výše zmínila, scény jsou opravdu kvalitně natočené a ponurá atmosféra z nich doslova dýchá. Postupem filmu však těchto scén znatelně ubývá a projevuje se pokulhávající logika, která vyvrcholí těžko uvěřitelným finále. Čímž se opět dostáváme k nedostatkům filmu. V jedné recenzi jsem četla názor, že jediné štěstí Dominiky je, že její soupeři jsou tak hloupí. S čímž musím souhlasit a znovu odkázat na problém s nepříliš propracovanými postavami, který naprosto potápí veškeré přednosti filmu.

Ačkoliv to tak nevypadá, celkově bych řekla, že Rudá volavka představuje kvalitně odvedenou práci. Úžasné kulisy, kostýmy a mrazivě upřímné scény dokreslují skvěle vykonstruovanou představu světa, ve kterém jste pouze loutkou mocných. Tísnivá atmosféra ze snímku jen dýchá, avšak to vše se nakonec nemilosrdně roztříští o ledovou stěnu obklopující Dominiku. Přidejte i poněkud naivní závěr, který bohužel nedokáže patřičně vyznít, a máte kvalitně odvedený film, který dokáže zaujmout, avšak i přesto však budete odcházet z kina bez jakéhokoliv hlubšího zážitku. Bohužel.

• KNIŽNÍ PŘEDLOHA » Jason Matthews • Rudá volavka
• TRAILERY » OFFICIAL TRAILER

Red Sparrow by SeyHL

Je ze mě máma

19. ledna 2018 v 15:55 | Lindsey
A je to tady - začátek nového roku a bilancování toho starého. 31. prosince nebylo možné spustit facebook, aniž by na nás hned nezačaly vyskakovat všudypřítomné "motivační" statusy přátel - jak byl minulý rok úžasný, změnil jim život a jak další bude ještě úžasnější... zkrátka celý další rok je zalitý sluncem a všichni se milují. A vy tak chtě nechtě začnete bilancovat také a dojdete k závěru, že váš život je zkrátka nudný a ničím zajímavý. Nicméně když jsem začala více přemýšlet, tak jakkoliv kýčovitě to bude znít, i pro mě byl minulý rok zlomový. Úspěšně jsem dokončila školu a mohu se pyšnit vysněným titulem Ing. před jménem. S přítelem jsme se konečně oficiálně sestěhovali do pronajatého bytu bez jakýkoliv spolubydlících. Našla jsem první práci v celkem zajímavé oblasti a oproti mým očekáváním se v ní začínám i určitým způsobem realizovat. Přežila jsem první krizi s přítelem, a to když podnik, ve kterém pracoval byl vytunelován, a on dva a půl měsíce neviděl výplatu... byl to zkrátka těžký konec roku, ale i přesto na něj nevzpomínám ve zlém. Mnoho nám to dalo - především dalšího člena naší malé rodinky. S hrdostí oznamuji, že jsem se před měsícem stala mámou tříměsíčního králíčka - Bobíka. Jiště, někdo by namítl, že se to ani jako mateřství počítat nedá. Je to ale pravda?

Vezměme si kupříkladu dnešek. Konečně po dvou týdnech mám trochu času sama na sebe, jelikož přítel vyrazil na fotbal. A tak jsem si s chutí zašla na kávu, pomalu došla domů... a hned od dveří mě přivítalo zuřivé lomcování mřížemi, jak se náš miláček snažil dostat ven. Po přivítání a asi po desátém ujištění, že opravdu na ten záchod musím jít, jsem konečně přešla od slov k činům. A celou tu dobu mě doprovázelo bouchání klece. Poté jsem přemýšlela, co dělat. Buď můžu psát na blog nebo si číst nebo se najíst - ale se zachovám jako správná máma a nakonec odevzdaně usednu s počítačem na zem, abych mohla své milované dítě hlídat, jelikož Bobík nemůže být ani minutu bez dozoru. Náš miláček totiž strašně rád očichává koš, kouše kabely, leze za ledničku, a to i přes to, že za to už nejmíň desetkrát dostal na zadek. Jenže to má háček - vyložené puzzle přítele. A tak nakonec jste za tu zlou, která ho pomocí jablka po čtvrthodině běhání láká zpátky do klece, jelikož přítel by nepřežil, kdyby mu do puzzlí nabobkoval nebo nedejbože načůral. A tak zbaběle sedím za rohem na posteli, píšu článek a stydím se mu přijít na oči za ten podraz, co jsem mu provedla. A taková já jsem máma. Myslím, že to vypovídá o mnohém a pevně doufám, že z toho jednoho dne vyrostu.

Tímto tedy všem opožděně přeji šťastný nový rok. A teď mě prosím omluvte. Přítel má nový počítač a já pokládám za svoji partnerskou povinnost zku*vit mu účet na youtube.com sledováním Amerika hledá topmodelku.

Justin Cronin » Město zrcadel

2. prosince 2017 v 21:44 | Lindsey
"Prošli jste Přechodem. Čelili Dvanáctce. Teď vejděte do Města zrcadel k poslednímu zúčtování.
Dvanáctka byla rozprášena. Ve světě skončilo století vlády nepředstavitelných hrůz. Potomci těch, kteří přežili, začínají opouštět hradby města s odhodláním vybudovat novou společnost. Daleko od nich, v mrtvé metropoli na východě kontinentu, však čeká Nula, první nositel viru. Jeho nenávist dokáže utišit pouze porážka Amy, jeho protipólu, jediné naděje umírajícího lidstva. Dívky z Neznáma, která je pro zničení Nuly ochotná obětovat vše. A nejspíš bude muset…"

Na závěrečný díl trilogie Přechod od Justina Cronina jsem musela čekat něco přes rok. Když bylo konečně mé utrpení u konce, bohužel jsem neměla čas a místy bohužel ani chuť čist, a tak jsem knihu, kterou jsem dostala v březnu, dočetla teprve před několika dny. Po takové době těšení se byla má očekávání samozřejmě vysoká a nezmírnila je ani poněkud delší přestávka mezi čtením. Byla tedy naplněna?

Hned na začátek bych ráda řekla, že se v hodnocení knihy opravdu nedokážu odporostit od ostatních dílů. Přechod je zkrátka moje srdcovka a jednotlivé díly jsou mezi sebou provázané takovým způsobem, že si hodnocení jednotlivých knih samostně neumím představit. A tak hned na začátku mohu říci to nejdůležitější: celá série byla na prosto úžasná a Město zrcadel bylo tou pověstnou třešničkou na dortu a zároveň i dokonalým završením. I přesto, že jsem si díky své zvědavosti některá překvapení odhalila ještě před vydáním knihy, příběh nepředstavoval nudné opakování již známého. Fakta se totiž sice dají zjistit, ale nikdy vám neodhalí celý obrázek, ale pouze jeho střípky. A především - nikdy z vás nevyždímou tolik emocí. Celý příběh navíc konečně poodhaluje roušku tajemna kolem Nuly a jeho původu a vy, a to ať už chcete nebo ne, s ním zkrátka musíte soucítit. A Cronin vám tak mnohem více ztěžuje rozhodnutí, zda ho nenávidět či ne. Protože v této knize není záporáků. Ano, můžete říkat "ale vždyť za to vlastně může tenhle... aha, tak tenhle ne... tak tenhle... ne, ten vlastně ne, jen chtěl někomu pomoct...". A takhle byste mohli pokračovat donekonečna a stejně byste došli pouze k jedinému závěru - všichni jsou vinni a zároveň vlastně nikdo. Protože za každým z těch "špatných lidí" stojí příběh, který vysvětluje jeho pohnutky a jednání a vy ho zkrátka nedokážete doopravdy nenávidět, ačkoliv místy opravdu chcete. Cronin zkrátka dokázal vytvořit nádherný komplexní příběh, ve kterém nemusíte chápat úplně všechny věci, ale nakonec to vůbec nevadí. Ono totiž nejde o zničení světa či jeho obnovení. Ne, jde o něco mnohem většího - lásku. Ano, zní to legračně v souvislosti s virem, který téměř vyhubil lidskou rasu, ale tak to zkrátka je. A je úžasné, že Cronin dokázal dát každému takový konec, jaký si zasloužil. Povětšinou šťastný a přesto z knihy neudělal sladkou limonádu s happyendem. Právě tento závěr dělá knihu tak originální a vzbuzuje zároveň hořkosladké pocity. Bude vás ničit bolest těch, kterým se šťastného konce nedostalo, ale zároveň vám to bude dávat smysl a budete rádi. A co závěrečný epilog? Ten byl pověstnou třešničkou na dortu poslední knihy. Tak strašně moc bych si přála dozvědět se, jak to dopadlo se znovuosidlováním Severní Ameriky! Jak pokračovaly osudy postav nově představených v roce 1003, kolik se toho dozvěděly o minulosti svých předků a mnoho dalších věcí. Jenže už se to bohužel nedozvím a to je svým způsobem dobře. Protože Cronin ukončil knihu v nejlepším možném momentu a vy tak na celou sérii můžete s láskou vzpomínat a to bez námitek o zbytečně protaženém konci.

Celkově bych knihu hodnotila velice kladně. Představuje dokonalý a velice emotivní závěr silného příběhu lásky, která dokáže přetrvat, a to i přes staletí plná bolesti a hrůz. Pokud bych měla zpětně hodnotit všechny díly, první a poslední vedou, zatímco druhý je poněkud slabší. Dvanáctka je stále mistrně napsaná kniha, ale s tím, co vím dnes, musím říct, že postrádá ten unikátní Croninův rukopis, který dělá zbylé dva díly tak výjimečné. Mohu tak říci, že Město zrcadel je opravdu úžasným zakončením a kniha si právem vysloužila svá hodnocení. A tak nám končí jedna z nejlepších trilogií na světě. Ačkoliv tím jedna etapa končí, můžeme se těšit na další fázi, a to na přenesení knih do seriálové podoby. Pevně doufám, že si udrží svoji originalitu a pomůže rozšířit už tak dost úžasný Croninův svět.

P.S.: Omlouvám se, pokud recenze působí na někoho zmateně. Psala jsem ji tak, jak ke mně přicházely myšlenky a ačkoliv jsem ji napsala poměrně rychle, následná korekce pro mě byla opravdu obtížná. Jsem člověk, který potřebuje fakta a určitou strukturu, jenže v tomto případě to zkrátka nešlo dodržet. Emoce v tomto případě zkrátka vyhrály, a právě proto vypadá ta recenze vypadá, tak jak vypadá. Ten konec mi zkrátka zlomil srdce. A i po několika dnech od dočtení knihy to stále platí.

Photo Session #1 » Les a okolí [březen 2014 + duben 2016]

24. září 2017 v 20:30 | Lindsey |  Moje fotky
Tyto fotky vznikly již před delší dobou, ale popravdě i mě samotnou překvapilo, jak dlouho to doopravdy je. V obou případech jsem byla na procházce se svou sestrou a psem u lesa v naší vesnici. Ten les mám ráda odjakživa a hodně mě fascinuje výhled u něj, který můžete vidět na třetí fotce od začátku. Vím, že nejsou úplně aktuální, ale mrzelo by mě, kdyby nebyly i tady na blogu. Budu proto postupně doplňovat všechny své fotky, které jsou zvěřejněny na mém nejnovějším účtu na deviantartu - asi pět let starém - a to od nejstarších a podle témat. V následujících několika článcích se tak můžete dočkat České republiky, a to především okolí naší vesnice a Moravy. Pevně doufám, že se budu alespoň trochu líbit :)


Kam dál